Ustanovení § 62a zákona o obcích nebylo sice skutečností, jejímž uplatněním došlo k naplnění předmětu ústavní stížnosti, ale jeho obsah je zcela totožný s § 62 zákona o obcích a působilo by absurdně ponechat jej jako protiústavní v platnosti. Pravomoc Ústavního soudu je k tomu dána ustanovením § 78 odst. 2 - in fine zákona o Ústavním soudu.
Dosavadní postup při řízení o rušení obecně závazných vyhlášek obcí v samostatné působnosti se změnil i v důsledku ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tato ustanovení doplňuje nekonzistentnost textu zmíněných paragrafů po zrušujícím rozhodnutí Ústavního soudu.
V důsledku derogace částí ustanovení § 62 a 62a zákona o obcích novou Ústavou byla tato ustanovení již od 1. ledna 1993 nepoužitelná, avšak jejich derogace, jakožto interpretační zásada, nemohla nic změnit na psaném zákoně.
Neučinila tak Poslanecká sněmovna a ani vláda ani příslušné ministerstvo nepodaly návrh na novelizaci zákona o obcích, a to za celou dobu od účinnosti nové Ústavy.
Ústavní soud byl proto nucen zrušit části ustanovení § 62 a 62a zákona o obcích, jako ustanovení přímo odporující Ústavě České republiky v překročení ústavní kompetence Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.