Navrhovatelé v návrhu též argumentují ustanovením § 19 odst. 2 zákona č. 67/1992 Sb., které nepřipouští ukládat do evidencí VOZ údaje o chování osob mladších 15 let a obsahuje speciální úpravu dispozice s daty o nezletilých osobách starších 15 let (§ 19 odst. 2). Dovozují pak, že absence takové úpravy v zákoně o BIS je v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Listina základních práv a svobod v daném případě však nestanoví žádné další podmínky tohoto omezení. Omezení práva, tedy na druhé straně oprávnění státního orgánu disponovat s údaji, se týká rozličných údajů, se kterými operují odlišné orgány pro své specifické účely. Proto je problematika upravena v rozdílných zákonech. Ustanovení čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by porušením principu „stejné platnosti pro všechny případy, které splňují dané podmínky“ byla rozdílná úprava neidentických skupin případů, pro které zákony stanoví různé podmínky, pokud nedošlo k porušení rovnosti. Odlišný, vlastní režim či podmínky manipulace se specifickými údaji uplatňuje nejen zákon č. 67/1992 Sb., ale např. také zákon č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, aj.
Navrhovatelé, mimo již uvedené, poukazují též na dříve platnou úpravu napadené problematiky a spatřují právní souvislosti této regulace zejména s trestněprávními předpisy. Ústavní soud se však zabývá toliko ústavností, resp. souladem zákonů s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a proto nepovažuje tuto část argumentace za právně relevantní. Přitom však neopomíjí, že osoby dotčené věkové kategorie, ač trestně neodpovědné, mohou působit v rámci určitých trestněprávních forem jinak trestných jednání spojených především s organizovaným zločinem. Podle platné právní úpravy trestního zákona není vyloučeno, aby i osoba trestně neodpovědná z důvodu nedostatku věku byla členem zločinného spolčení, a tento institut má přímou vazbu na organizovaný zločin, a tím i na ustanovení zákona č. 153/1994 Sb., která vymezují působnost BIS.
Ze všech uvedených důvodů nezbývá Ústavnímu soudu než návrh skupiny poslanců zamítnout, protože rozpor s ústavním pořádkem nebyl prokázán a nedal se bezprostředně odvodit z předmětných článků Listiny základních práv a svobod ani z Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud nemohl přitom ponechat stranou ani důležité ustanovení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odstavec 1 tohoto článku přiznává každému právo na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, ale odstavec 2 poskytuje nesporně možnost významně upravovat rozsah tohoto práva, když výslovně uvádí: „Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat, kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a je to nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
Ústavní soud neměl důvodu, aby toto pojetí práva na respektování soukromého života, obydlí a korespondence obsažené v Evropské úmluvě interpretoval odlišně.