Nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2001 ve věci návrhu na zrušení § 250a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

Odůvodnění

I. I.

Dne 4. 1. 2000 došla Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost Ing. J. J., zastoupeného advokátem JUDr. J. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. 9 To 345/99 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 1999 sp. zn. 3 T 26/99 spojená s návrhem na zrušení § 250a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zák.“).

Druhý senát Ústavního soudu usnesením ze dne 15. 2. 2000 sp. zn. II. ÚS 4/2000 přerušil řízení a návrh na zrušení jednotlivého ustanovení zákona postoupil plénu Ústavního soudu.

Navrhovateli bylo pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. 9 To 345/99 zamítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 1999 sp. zn. 3 T 26/99. Soud prvního stupně jej uznal vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon odložil na stejně dlouhou zkušební dobu.

Obecné soudy tím, že aplikovaly ustanovení § 250a tr. zák., porušily podle názoru navrhovatele ústavní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), podle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Jak zdůrazňuje navrhovatel, zákon k trestnosti nevyžaduje úmysl způsobit škodu nebo obohatit takovým jednáním sebe nebo jiného, přičemž gramatický výklad, jak jej zaujaly obecné soudy, svědčí pro závěr, že může jít o uvedení jakékoliv nepravdivé okolnosti bez ohledu na to, zda je tím pojistitel uváděn v omyl či nikoliv, zda při případném pojistném plnění v omylu jednal či ne a zda uvedení nepravdivého údaje je vůbec způsobilé při řádné péči ze strany pojistitele škodu způsobit.

Pokud obecné soudy vycházejí z takovéhoto výkladu § 250a tr. zák., pak je zřejmé podle názoru navrhovatele, že uvedené ustanovení samo odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny.

Na rozdíl od obecné skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. napadené ustanovení o pojistném podvodu je v základní skutkové podstatě (§ 250a odst. 1 a 2) konstruováno jako tzv. předčasně dokonaný delikt, tedy jako zvláštní forma přípravy, kdy se k trestnosti nevyžaduje uvedení v omyl ani využití omylu, ale postačí již uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje. Ve srovnání s podvodem podle § 250 tr. zák. se u pojistného podvodu nevyžaduje ani úmysl způsobit škodu nebo obohatit sebe nebo jiného. Způsobení škody je pouze okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, jestliže škoda v patřičné výši skutečně vznikne [§ 250a odst. 3, odst. 4 písm. b) a odst. 5].

Je zřejmé, že předmětem útoku, jak dovozuje navrhovatel, je majetek pojišťoven a s ohledem na konstrukci skutkové podstaty k trestní odpovědnosti postačí i jednání, u něhož nenastane žádný škodlivý následek, jakož i jednání, kdy škodlivý následek nastane jen v důsledku nedostatku péče vlastních pracovníků pojišťovny, kteří neurčí výši pojistného plnění správně.

Je tedy zřejmé, že majetek jedné části soukromých subjektů, jakými jsou pojišťovny, je chráněn výrazně přísněji a podstatně rozdílným způsobem než majetek subjektů jiných, ať už jde o subjekty podnikatelské nebo soukromé občany. Neobstojí tu námitka, že majetek pojišťoven je napadán častěji než majetek jiný, a v důsledku toho je společenský dosah takovýchto útoků závažnější a tudíž zasluhuje přísnějšího potrestání, a že i v jiných právních řádech (např. v německém) znají trestní zákony zvláštní případy pojistného podvodu. O takový případ speciálního pojistného podvodu zde nejde, neboť nejde o přísnější postih z důvodu častěji napadaného předmětu útoku, ale jde o zcela jinou konstrukci trestní ochrany majetku pojišťoven proti podvodnému jednání i proti jednání, které ani znaky podvodu (uvedení v omyl nebo využití omylu) nemá.

Za těchto okolností bylo povinností Obvodního soudu pro Prahu 5 postupovat podle § 224 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. ř.“) trestní stíhání přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu, neboť sám soud měl dojít k závěru, že použití uvedeného ustanovení trestního zákona, které je rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s Listinou.

Závěrem navrhovatel konstatuje, že aplikace § 250a tr. zák. v jeho trestní věci zvýhodňuje ochranu majetku pojišťovny proti ochraně jeho majetku i majetku ostatních subjektů, a je proto samo toto ustanovení v rozporu s Listinou.

II. II.

Z vyjádření účastníků k návrhu, jež Ústavní soud podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen „zákon“) vyžádal od předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen „Sněmovna“) a předsedkyně Senátu Parlamentu České republiky (dále jen „Senát“), vyplynulo následující.

Předseda Sněmovny k návrhu mimo jiné uvedl, že ustanovení § 250a tr. zák. se vztahuje na případy, kdy jsou při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z ní uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo podstatné údaje zamlčeny. Stanovená ochrana majetku pojišťoven zohledňuje skutečnost, že k plnění pojišťovny dochází na základě sjednané pojistné smlouvy a za podmínek v ní uvedených. Zákonodárce v této souvislosti vyjádřil zájem chránit tyto vztahy, resp. sankcionovat jejich porušení. Současně přihlédl k tomu, že majetek jiných vlastníků, resp. majetek navrhovatele není předmětem plnění vyplývajících z pojistných smluv, a není proto odůvodněno, aby se na tento majetek vztahovala v tomto směru stejná nebo obdobná ochrana. Z tohoto důvodu nespatřuje rozpor mezi čl. 11 odst. 1 Listiny a § 250a tr. zák. V té návaznosti připomíná rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR č. 11/1992 a souhlasí s takovým chápáním ústavního principu rovnosti, jak zde bylo vyjádřeno. Za takovéhoto stavu věci účastník konstatuje, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen „Ústava“), ústavním pořádkem České republiky a jejím právním řádem. Je proto na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného zákonného ustanovení a rozhodl.

Předsedkyně Senátu ve svém stanovisku kromě jiného sdělila, že při projednávání vládního návrhu novely trestního zákona, v rámci obecné části rozpravy, byla v jednom z vystoupení naznačena snaha vypustit ustanovení § 250a a 250b tr. zák., a sice z důvodů sdílených stěžovatelem. V Senátu však nicméně již nedošlo k otevření podrobné rozpravy k podávání pozměňovacích návrhů, neboť Senát schválil návrh novely trestního zákona ve znění postoupeném Sněmovnou. Učinil tak v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavními zákony České republiky a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. V této souvislosti lze rovněž uvést, že ústavní právo na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny, které má být podle tvrzení stěžovatele porušeno aplikací § 250a tr. zák., je ve svém původu spojováno především s odmítnutím systému sortování vlastnictví na druhy s privilegovaným postavením a ochranou a na druhy trpěné (potlačované), uplatňovaného socialistickou Ústavou ČSSR z roku 1960 a navazujícím zákonodárstvím. Cílem předmětného ústavního práva se tedy jeví, jak naznačeno důvodovou zprávou k čl. 11 Listiny, více zákaz principu diferencovaného vlastnického práva na úrovni uspořádání společnosti než na úrovni jednotlivostí, např. právě pragmatických rozdílností při volbě způsobu ochrany vlastnického práva. Úplnost hodnot stejnosti zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva může být relativizována dalšími ústavními pravidly čl. 11 Listiny, který v odstavci 3 zároveň zakazuje zneužití vlastnictví na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými osobními zájmy. Připomenout je rovněž možné, že objektem trestného činu podle § 250a tr. zák. je ochrana sjednávání pojistných smluv a plnění z nich, a proto v konečném důsledku cizí majetek, tzn. nejen majetek pojišťoven. Pachatelem pojistného podvodu může být kterýkoliv z účastníků pojistné smlouvy. Je tedy na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhu na zrušení napadeného ustanovení a rozhodl o něm.

Právní zástupce navrhovatele v replice na stanoviska obou účastníků předně konstatuje, že podstata návrhu není v tom, že by bylo přísněji postihováno jednání směřující vůči majetku pojišťoven. Taková úprava by byla s ohledem na tvrzení obsažená ve vyjádření Sněmovny přípustná právě vzhledem k potřebě postihovat obtížně odhalitelné a časté útoky na majetek pojišťoven. Podstatou návrhu je naopak to, že majetek pojišťoven je chráněn proti širšímu okruhu trestných jednání než majetek jiných subjektů. Ustanovení § 250a odst. 1 tr. zák. není jen zvláštní formou přípravy k trestnému činu, jímž má být na majetku pojišťovny způsobena škoda, jak lze dovodit ze stanoviska Sněmovny. Kdyby tomu tak bylo, musela by skutková podstata zahrnovat úmysl způsobit škodu nebo obohatit sebe nebo jiného, jako je tomu u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Díky tomu, že takovýto úmysl není předpokladem trestnosti, lze podle § 250a tr. zák. postihnout i jednání, která ke způsobení škody nesměřují. Pokud je znak „způsobení škody“ uveden v dalších odstavcích citovaného ustanovení jako tzv. těžší následek, tedy coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, postačí ke způsobení takové škody i nedbalost pachatele [§ 6 písm. a) tr. zák.]. V souhrnu lze tedy říci, že ustanovením § 250a tr. zák. je majetek pojišťoven chráněn i proti jednáním, jimiž vzniká škoda z pouhé nedbalosti, zatímco majetek ostatních subjektů proti takovýmto jednáním chráněn není. Ochrana majetku pojišťoven tedy zahrnuje širší okruh trestného bezpráví, když jinak způsobení škody z nedbalosti základní skutkové podstaty ostatních trestných činů podle hlavy deváté zvláštní části tr. zák. neobsahují. V tom je nerovnost, v níž navrhovatel spatřuje porušení ústavního práva na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva. Pokud jde o námitku Senátu, že uvedení nepravdivých údajů ve smyslu § 250a odst. 1 tr. zák. se může dopustit kterákoliv strana smlouvy, jde o námitku nedůvodnou. Z vyjádření Sněmovny vyplývá jasně, že ustanovení je určeno především k ochraně majetku pojišťoven. V praxi je také takto používáno. I kdyby tomu tak nebylo, pak okolnost, že i pojištěnec (myšlen je patrně „pojištěný“) je zvýhodněn, nic nemění na tom, že rozsah ochrany takto vymezeného majetku je širší než ochrana majetku ostatních subjektů. Důvodem takového rozšíření pak nemůže být to, že jednání, které nese znaky pojistného podvodu, je „trestné podle stávající úpravy, ale zpravidla se nedokáže“, jak se uvádí ve stanovisku Sněmovny. Takový výklad by byl v rozporu i se zásadou prezumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

III. III.

V rámci zkoumání procesních podmínek řízení o podaném návrhu se Ústavní soud zabýval otázkou platnosti napadeného ustanovení § 250a tr. zák. v době doručení návrhu Ústavnímu soudu. Zjišťoval tedy, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona, zda zákon č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jenž s účinností od 1. 1. 1998 návrhem napadené ustanovení do trestního zákona zakotvil, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Za tím účelem vyžádal od Sněmovny a Senátu těsnopisecké zprávy z jejich schůzí, na nichž byla předmětná novela tr. zák. projednána a přijata.

Ve Sněmovně se z přítomných 186 poslanců vyslovili pro usnesení přijmout novelu tr. zák. celkem 154 poslanci a poslankyně, proti byli 3 poslanci a poslankyně. V Senátě z přítomných 62 senátorů a senátorek hlasovali pro novelu ve znění postoupeném Sněmovnou celkem 33 senátoři a senátorky, když k přijetí návrhu byly potřebné nejméně 32 hlasy.

Zákon č. 253/1997 Sb. byl tak vzhledem k čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy platně přijat a posléze podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů.