V ústavním pořádku České republiky výslovný zákaz retroaktivity pro oblast trestního práva hmotného zakotvuje čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, všeobecný zákaz retroaktivity lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky, podle něhož je Česká republika právním státem. K definičním znakům právního státu patří také princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, jejichž součástí je také zákaz retroaktivity právních norem. Obdobně na margo principu retroaktivity konstatoval i Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky ve věci sp. zn. Pl. ÚS 78/92: „Principy právního státu, právní jistoty, které možno vyvodit z požadavku demokratického uspořádání státu, vyžadují každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit expressis verbis v ústavě, resp. zákoně a vyřešit s tím spojené případy tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna.“ (Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, 1992, č. 15). V případě ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou se zpětnou účinností (tj. od 1. července 1993, termínu nabytí účinnosti zákona č. 183/1993 Sb., k termínu nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., 24. červnu 1991) neplatné všechny převody pozemků, na které se citovaná ustanovení vztahují. Tímto jsou dotčena nabytá práva právních subjektů, která již nestojí v příčinném vztahu k protiprávnosti, vyjádřené v účelu zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Retroaktivita citovaných ustanovení je proto narušením nabytých práv, přesahující účel zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tím je i narušením principu ochrany důvěry občanů v právo, a v důsledku toho citovaná ustanovení nutno považovat za rozporná s čl. 1 Ústavy České republiky. Uvedený závěr vyplývá rovněž z § 8 odst. 5, který vylučuje směřování restitučních nároků vůči třetím osobám a pro případy převodu vlastnictví na třetí osoby stanoví povinnému subjektu uhradit „cenu, za kterou byly pozemky převedeny na třetí osobu“.
Zrušením ustanovení obsaženého v § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyjádřeného slovy „ke dni účinnosti tohoto zákona“ se vylučuje jakákoli pochybnost ohledně možné retroaktivity. Lhůta na uplatnění nároku oprávněné osoby je dána ustanovením čl. II zákona č. 183/1993 Sb., přičemž podmínkou existence práva založeného ustanovením § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je skutečnost, zda jsou předmětné pozemky v době uplatnění nároku (vymezené již uvedenou lhůtou v čl. II zákona č. 183/1993 Sb.) ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké.
Ustanovení § 8 odst. 4 napadeného zákona z okruhu případů podle odst. 3 vyjímá darování v tísni nebo bezúplatný převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu na osoby blízké. Zákonodárce tímto znevýhodňuje jednu skupinu právních subjektů, přičemž ani z daného ustanovení ani z obecných ustanovení zákona pro takovou nerovnost nelze dovodit žádný důvod. V důsledku tohoto konstatování nutno označit předmětné ustanovení za rozporné s ústavním principem rovnosti vyjádřeným v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Kromě již uvedeného zvláštní ústavní analýzu vyžaduje ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Tím, že zákonodárce v dikci § 8 odst. 5 citovaného zákona jako podmínku nastoupení veřejnoprávní sankce „úhrady ceny, za kterou byly pozemky převedeny na třetí osobu“ vynechal při darování pozemků tíseň, zkonstruoval zmatečné ustanovení: Nárok vyplývající z citovaného ustanovení může uplatnit každý vlastník pozemku, který „daroval své pozemky fyzické osobě“, a jenom „jsou-li tyto pozemky... ve vlastnictví jiné osoby než osoby uvedené v odstavci 3“, přičemž osobou podle odstavce 3 je toliko osoba, které byly pozemky darovány v tísni. Takovouto osobou proto může být i osoba, které byly řádně pozemky darovány. Ustanovení tudíž konstruuje veřejnoprávní sankci za perfektní právní úkon bez jakéhokoli objasnění důvodu takovéhoto postupu. Dochází tím k retroaktivnímu postihu právně dovoleného jednání. Tato skutečnost je opět v rozporu s principy ochrany důvěry občanů v právo, zákazu retroaktivity, a tím v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky. Uvedenými argumenty je zdůvodněn závěr o zrušení části ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Následující stránka