Pokud jde o čl. 26 tohoto paktu (který zakotvuje zejména rovnost všech před zákonem a právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace), pak důvody, pro něž Ústavní soud neshledal protiústavnost čl. II napadeného zákona v oblasti vnitrostátního práva, plně platí též pro posouzení otázky, zda je tento předpis v souladu s cit. článkem paktu. Proto Ústavní soud i v tomto směru usoudil, že čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech není čl. II zákona č. 216/1993 Sb. porušen.
Ústavní soud se dále zabýval namítaným rozporem čl. II cit. zákona s čl. 3 Úmluvy o politice zaměstnanosti (č. 122). Z tohoto ustanovení zejména plyne, že při provádění této úmluvy bude se zástupci osob, jichž se dotknou opatření, která mají být učiněna, zejména se zástupci zaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti. Tuto úmluvu však nelze podle přesvědčení Ústavního soudu považovat za mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy a důsledně vzato by nebylo třeba zkoumat, zda je napadeným čl. II zákona porušena. V tomto směru lze argumentovat též čtvrtou hlavou Listiny („Hospodářská, sociální a kulturní práva“), kde se v čl. 26 odst. 3 stanoví jako základní právo člověka toliko právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Z tohoto ustanovení lze tedy dovodit pouze právo na zaměstnání, které je konkretizováno zákonem č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Podle tohoto předpisu je právem na zaměstnání právo občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o práci se skutečně ucházejí,
- a) na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání,
- b) na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění,
- c) na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání.
Za této právní situace je zřejmé, že obsah čl. 3 cit. Úmluvy č. 122 (jejíž duch má čistě programový a nikoli regulativní charakter) je pouze technickoorganizačním pravidlem, které sice souvisí s ústavním právem podle cit. čl. 26 odst. 3, nelze je však kvalifikovat jako základní právo a svobodu ve smyslu Listiny. Rovněž Úmluvu č. 122 nelze jako celek považovat za mezinárodní smlouvu ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ostatně, ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16. 2. 1994 plyne, že ani podle interní klasifikace Mezinárodní organizace práce není tato úmluva považována za úmluvu z oblasti lidských práv a základních svobod. Totéž zjistil Ústavní soud z Úředního bulletinu (Official Bulletin) Mezinárodní organizace práce, vol. LXX, 1987, series A, appendix II., kde pod heslem „Basic human rights“ není Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 122 uvedena a je zahrnuta pod heslo „Employment policy and human resources development.“
I když Ústavní soud dovodil, že Úmluva č. 122 není mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy, nicméně si pro úplnost ověřoval, zda byl čl. 3 této úmluvy napadeným čl. II zákona dotčen. V tomto směru zjistil zprávou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy došlou dne 24. 3. 1994, že návrh novely zákona o vysokých školách (č. 216/1993 Sb.) byl v únoru 1993 rozeslán do zkráceného mezirezortního připomínkového řízení, v rámci něhož byl zaslán i Vysokoškolskému odborovému svazu. Zástupce tohoto svazu Ing. P. K. se zúčastnil připomínkové porady k návrhu a vyslovil na ní jménem odborového svazu nesouhlas se změnou pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou v pracovní poměr na dobu určitou, pokud jde o učitele a vědecké pracovníky VŠ. Zamítavé stanovisko tohoto odborového svazu bylo uvedeno ve vyhodnocení připomínkového řízení při předložení návrhu novely zákona vládě. Je tedy zřejmé, že novela zákona o vysokých školách (č. 216/1993 Sb.) byla se zástupci pracovníků bez ohledu na výsledek řádně projednána. Ustanovení cit. novely lze považovat za opatření přijímaná za účelem podpory aktivní politiky zaměstnanosti, a je tedy třeba dovodit, že čl. 3 Úmluvy č. 122 nebyl čl. II cit. zákona dotčen.
Ústavní soud se konečně zabýval i namítaným rozporem čl. II cit. zákona s Úmluvou o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (č. 111) zejména z hlediska cit. čl. 1 odst. 1 písm. a), čl. 2 a čl. 3 písm. b) a c). Ani v tomto směru se s navrhovateli neztotožnil. Bližší důvody jsou rozvedeny na jiném místě tohoto nálezu. Ústavní soud zejména zdůraznil a zdůrazňuje prioritní nutnost zajištění práva na vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 1 Listiny, jehož svobodný rozvoj v prostředí konkurence schopných, morálně a odborně kvalifikovaných učitelů a vědeckých pracovníků je hodnotou natolik významnou a silnou, že je třeba dát jí v konkrétní situaci přednost před požadavkem „nerozlišovat“ (v otázce skončení pracovního poměru ve smyslu čl. II zákona) mezi učiteli a vědeckými pracovníky VŠ na straně jedné a mezi pracovníky jinými na straně druhé.
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ani Úmluva č. 111 není napadeným čl. II zákona č. 216/1933 Sb. porušena.
Proto Ústavní soud návrh skupiny poslanců na zrušení čl. II zákona č. 216/1993 Sb. zamítl.
Ústavní soud se dále zabýval napadeným ustanovením § 27 odst. 8 cit. zákona, podle něhož pracovní poměr učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol se sjednává na dobu určitou v trvání dvou až pěti let; na kratší dobu jej lze sjednat, jestliže o to pracovník písemně požádá.
Z ustanovení § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne, že vyhovění návrhu na rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy (zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení) v prvé řadě předpokládá, že se pro něj vysloví alespoň 9 přítomných soudců. Tato podmínka splněna nebyla, neboť kvalifikovaná většina přítomných soudců se ani pro návrh skupiny poslanců na zrušení § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb., ani pro zamítnutí tohoto návrhu nevyslovila. Proto Ústavní soud i návrh skupiny poslanců na zrušení uvedeného ustanovení zamítl, aniž se po materiální stránce zabýval otázkou, zda ustanovení § 27 odst. 8 cit. zákona je či není v souladu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.