§ 3
změněno 1. 1. 2001 zákonem 217/2000 Sb.
§ 3 Obecná ustanovení (1) Zaměstnanci přísluší za vykonanou práci plat. (2) Platem se rozumí peněžitá plnění poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Za plat se nepovažují plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady a odměna za pracovní pohotovost. (3) Mužům a ženám přísluší za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty stejný plat. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejných nebo srovnatelných pracovních schopnostech a pracovní způsobilosti zaměstnance, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce, a to v pracovním poměru ke stejnému zaměstnavateli. (4) Zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci plat podle tohoto zákona, nařízení příslušné vlády zákoníku práce, prováděcího předpisu vydaného podle § 23 a v jejich rámci podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního platového předpisu. Neplatný je vnitřní platový předpis, popřípadě pracovní smlouvy který nebyl vydán písemně, nebo jiné smlouvy5 jeho část, která je v rozporu s právními předpisy. (5) Vedoucímu zaměstnanci, který je statutárním orgánem zaměstnavatele nebo vedoucím organizační složky státu5) (dále jen „pracovní smlouvastatutární orgán“), určuje plat podle tohoto zákona, zákoníku práce a prováděcího předpisu vydaného podle § 23 orgán, který ho do funkce jmenoval nebo ustanovil, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Vzniká-li pracovní poměr volbou, určuje plat zaměstnanci orgán, který ho do funkce zvolil nebo kterému tato povinnost vyplývá ze zvláštního zákona. (46) Plat nesmí být nižší než minimální mzda.6)