VIII.

Předchozí stránka

1. 64. Z obdobného důvodu zrušil dále např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 260/2004. Stejným způsobem vytkly nálezy sp. zn. IV. ÚS 128/05 (viz výše), II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25), I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), II. ÚS 2837/07 ze dne 6. 8. 2008 (N 136/50 SbNU 205), II. ÚS 3005/07 ze dne 4. 3. 2009 (N 45/52 SbNU 449) nebo I. ÚS 2884/08 ze dne 18. 3. 2009 (N 60/52 SbNU 591) či I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303) Nejvyššímu soudu, že jimi rušená rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřípustně zužují právo dovolatelů na přístup k Nejvyššímu soudu. Všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu nalezla v postupu Nejvyššího soudu porušení základního práva jednotlivých stěžovatelů na spravedlivý proces. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553) mj. uvedl: „16. Ústavní soud se výkladem vztahu mezi § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. již v minulosti mnohokrát zabýval, a to např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) a sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301). V těchto nálezech - z nichž dále čerpá i v odůvodnění tohoto rozhodnutí - dospěl k závěru, že výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Z takového výkladu totiž vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. 17. V těchto nálezech, jakož i jiných svých rozhodnutích, Ústavní soud připustil, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek, není ústavně zaručeno, a pokud existuje, jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění [srov. i usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02 ze dne 18. 6. 2002 (U 18/26 SbNU 381)]. Zároveň však opakovaně konstatoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581) rozvedl na příkladu konkrétních rozsudků, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod sice nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 Úmluvy musejí být respektovány zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv (za všechna srov. rozhodnutí ve věci Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 26737/95, § 33 in fine, dostupné v elektronické podobě na http://www.echr.coe.int/). 18. Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku tedy nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy, není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak Ústavní soud také ustáleně judikuje, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Proto i podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení. 19. Nejvyšší soud - vázán nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 128/05 - ve svém usnesení ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/05 (dostupné na www.nsoud.cz) vyložil pojem ,právní posouzení‘ podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak, že se týká nejen norem práva hmotného, ale též práva procesního. Podobně judikoval Nejvyšší soud již dříve - např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1591/2004 ze dne 26. 5. 2005 (dostupné na www.nsoud.cz). 20. Od závěrů shora uvedených (a plynoucích z citovaných rozhodnutí jak soudu Ústavního, tak i Nejvyššího) neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, a proto po zjištění, že Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání na základě výkladu, jenž je ústavně neslučitelný z důvodu nepřípustného zúžení přístupu jednotlivce k soudu, dospěl k závěru, že je dán důvod k jeho zásahu. Ústavní soud, jehož funkcí je ochrana ústavně zaručených základních práv jednotlivce, opakuje, že plně respektuje pravomoc Nejvyššího soudu zvolit odpovídající výklad příslušných ustanovení o. s. ř., ovšem pouze tak, aby tento výklad respektoval ochranu základních práv jednotlivce. V projednávané věci Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky a porušil její základní právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ... 22. Stručně řečeno, v dané věci Nejvyšší soud nerespektoval ani svoji předcházející judikaturu ani nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje; poukaz na starší a překonané rozhodnutí Nejvyššího soudu pochopitelně důvod k judikatornímu odklonu nezakládá. Tím došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy [k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173;]. Kromě toho odmítnutím dovolání stěžovatelky pro jeho údajnou nepřípustnost odepřel Nejvyšší soud stěžovatelce spravedlnost, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedeným Ústavní soud samozřejmě nikterak nepředjímá, jak Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodne. V dalším řízení však bude nucen k uplatněným důvodům při hodnocení přípustnosti z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout. 23. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že podle § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009, (tj. ve znění účinném od 1. 7. 2009) se při hodnocení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c.) o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží. Podle přechodných ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb. se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.“ Pro nerespektování nálezové judikatury Ústavního soudu řešící nastíněnou otázku (v intencích čl. 89 odst. 2 Ústavy) bylo Nejvyššímu soudu uloženo, aby stěžovateli uhradil náklady řízení před Ústavním soudem.
2. 65. V usnesení sp. zn. I. ÚS 281/10 ze dne 31. 5. 2010 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) bylo třeba přes shora uvedené znovu mj. uvést: „Dle Nejvyššího soudu se jedná toliko o nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a nikoliv o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., vytýkající vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Na podporu tohoto restriktivního závěru se Nejvyšší soud odvolává mj. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 155/06 a III. ÚS 1482/08. K tomu nutno dodat, že zcela naposled uvedené usnesení se týká zmatečnosti, tedy problematiky odlišné, a tři předtím citovaná rozhodnutí představují ojedinělé excesy z března, dubna a července roku 2006, jež předchozí ani následná judikatura Ústavního soudu nepotvrzuje. Krom toho tato rozhodnutí mají pouze formu usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti, a nikoliv nálezů. Naopak z nálezů Ústavního soudu ustáleně vyplývá právní závěr opačný. Z poslední doby lze citovat např. nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), v jehož bodu 19 odůvodnění označil Ústavní soud za ,nesprávný a protiústavní závěr, že dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a priori vylučuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud tak nerespektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 182/05, IV. ÚS 128/05, II. ÚS 650/06, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2837/07, II. ÚS 3005/07), dle níž pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Je nepochybné, že i procesní postup soudu může představovat otázku, na kterou mohou existovat v soudní praxi rozdílné názory, vyžadující si jejich sjednocení rozhodnutím Nejvyššího soudu.‘ Okolnost, že zákonodárce svévolně a navzdory judikatuře Ústavního soudu v zákoně č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, v § 237 odst. 3 o. s. ř. vyloučil možnost přihlížet mj. též k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., na tomto závěru nic nemění. Jednak v souzené věci byl rozhodující právní stav před touto novelou a jednak Ústavní soud teprve v souvislosti s aplikací tohoto ustanovení posoudí, zda takovouto restrikci dovolacích důvodů lze považovat za ústavně konformní.“
3. 66. Ke sporné „otázce zásadního právního významu“ po shora zmíněné novele o. s. ř. se rovněž vyjádřilo usnesení sp. zn. II. ÚS 2771/09 ze dne 11. 3. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), které vyslovilo následující názor: „Na podstatě citovaného právního názoru nic nemění skutečnost, že zákonem č. 7/2009 Sb. došlo k novelizaci § 237 odst. 3 o. s. ř., v němž se slova ,odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem‘ nahradila slovy ,soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží‘. Neboť i nadále platí shora citovaný názor Ústavního soudu, že konkrétní procesní vada může mít judikatorní přesah, a jako taková je - z povahy věci - způsobilým dovolacím důvodem pro posuzování otázky zásadního právního významu. Čili založí-li soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva a dovolatel proti takovému výkladu bude brojit, nelze vyloučit tuto otázku z posuzování existence otázky zásadního právního významu. Rozdíl oproti předchozí nálezové judikatuře (v konkurenci se kterou proto ,pouhá‘ usnesení neobstojí) bude jen ve formě, čili podřazení pod konkrétní dovolací důvod. Do budoucna tudíž bude možné zařadit takovou námitku pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tomu svědčí nejen ústavně konformní interpretace, nýbrž i výklad na úrovni metodologie interpretace podústavního práva. A to již s ohledem na důvodovou zprávu k relevantní části zákona č. 7/2009 Sb., dle které: ,Vyloučení dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu, kdy lze předpokládat, že konkrétní procesní vada nebude mít judikatorní přesah, založí-li soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva a dovolatel proti takovému výkladu brojí, jde o argumentaci uplatnitelnou podle § 241a odst. 2 písm. b.‘“
4. 67. Vyhodnocení shora uvedených empirických dat nutně vede k závěru o tom, že reálně existuje problém, který spočívá v nejednotné judikatuře Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci napadeného ustanovení, a to při soustavném opomíjení korigujících názorů Ústavního soudu, a to v nejrůznějších právních otázkách. Dle názoru Ústavního soudu je tento neblahý stav dán tím, že ze strany Nejvyššího soudu není identifikován obecný účel dovolání a není ani respektován jeho účel v podání shora uvedené judikatury Ústavního soudu (bod 43). Tím dochází k ústavně nepřípustné nerovnosti dovolatelů před právem, resp. před zákonem, jenž by měl být traktován skrze ustálenou interpretaci Nejvyššího soudu (viz judikaturu naši i zahraniční uvedenou v bodu 54 a dále bod 52). Za tohoto stavu (založeného procesně nesjednocovaným postupem Nejvyššího soudu a nerespektováním judikatury Ústavního soudu) nezbývá než uzavřít, že napadené ustanovení je do té míry neurčitou či vágní právní normou, že již nepředstavuje v reálném prostředí, tj. v možnostech obecné justice, předvídatelné právo (viz body 34 až 38), čímž se ocitá v rozporu s požadavky plynoucími z principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), z něhož lze požadavek na předvídatelnost práva dovodit. V jednotlivých případech, v nichž stěžovatelé podají ústavní stížnost, pak nalézá judikatura Ústavního soudu v rozhodnutích Nejvyššího soudu zpravidla porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. výkon ústavně zakázané libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny, viz bod 38). Z empirických dat dále plyne, že nazrál čas k tomu, aby byl učiněn systematický závěr, který by řešil nastíněný problém obecně, nikoliv jen v poloze jednotlivých ústavních stížností. Nelze totiž přehlížet i skutečnost, že Česká republika je relativně často volána k mezinárodněprávní odpovědnosti před ESLP, a to primárně v důsledku nevyjasněné interpretace napadeného ustanovení. Ústavní soud vyslovuje podiv, že na tuto nejednotnost, která plyne z koncepční vady napadeného ustanovení, neupozornil ministra spravedlnosti vládní zmocněnec pro zastupování před ESLP s příslušným návrhem nápravy, stejně jako nad nečinností ministra spravedlnosti i Nejvyššího soudu ve vztahu k analýze efektivity působení napadeného ustanovení, byť obě instituce jsou s problémem dobře seznámeny, resp. seznámeny by být měly. Nyní bude na Parlamentu České republiky, aby přijal ústavně konformní právní úpravu institutu dovolání tak, aby byla zajištěna funkce Nejvyššího soudu spočívající ve sjednocování judikatury obecných soudů, kterou rozhodně nemůže plnit Ústavní soud, jehož funkce (ochrana ústavnosti) je normována v čl. 83 Ústavy a nelze ji obyčejným zákonem či fakticky měnit.
5. 68. S argumentací předsedkyně Nejvyššího soudu (bod 18) se Ústavní soud ve výše uvedeném vypořádal. Pokud jde o její námitku ve vztahu k § 237 odst. 3 o. s. ř., Ústavní soud dodává, že pouhým zrušením slova „zejména“ by zasáhl do oprávnění zákonodárce vymezit přípustnost dovolání, resp. tímto způsobem by ji sám zúžil, ačkoliv jsou jistě myslitelné i další důvody vedoucí k judikování ze strany Nejvyššího soudu, což ostatně i sám zákonodárce předjímá samotným demonstrativním výčtem.
6. 69. Ústavní soud chce respektovat svobodnou vůli zákonodárce, kterou vtělí do nové úpravy dovolání, nicméně připomíná, že tato úprava musí být do té míry předvídatelná, že přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potenciálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije. Po zrušení napadeného ustanovení se stává celá řada ustanovení o. s. ř., obsahově na ně navazujících, obsoletní, mimo jiné i § 237 odst. 3 o. s. ř. a další. Nová úprava dovolání by měla mít jasnou teoretickou koncepci především v tom smyslu, jaké účely či funkce chce takový opravný prostředek sledovat (a to při respektu k dosavadní judikatuře Ústavního soudu a přirozeně též s ohledem na funkce, které má plnit Nejvyšší soud, viz shora), k čemuž Ústavní soud poskytl zákonodárci dostatečně dlouhou lhůtu skrze odložení vykonatelnosti derogačního výroku.
7. 70. Ze všech naznačených důvodů plénum Ústavního soudu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo o zrušení napadeného ustanovení pro jeho rozpor s ustanoveními ústavního pořádku uvedenými v předchozích bodech.

Následující stránka