Ustanovení § 16 odst. 3 citovaného zákona, podle něhož se na řízení o vyhoštění nevztahuje správní řád, vychází podle vyjádření Ministerstva vnitra ze skutečnosti, že neoprávněný vstup a neoprávněný pobyt (roz. na území státu) jsou objektivní skutečnosti, jež není nutno podrobovat přezkumu. Zákon přesně stanoví, za jakých podmínek lze oprávněně vstoupit a pobývat na území České republiky, jejichž porušení „má za následek existenci neoprávněného vstupu a pobytu. Rozhodnutím o vyhoštění se osobě pouze sdělí, že bude... vyhoštěna“ a podrobnější procesní úprava proto není nutná.
Závěrem Ministerstvo vnitra uvedlo, že si je vědomo toho, že „argumenty uvedené v předchozích částech nejsou vždy ústavně přesvědčivé“ a že nynější právní úprava je nevyhovující, takže byly zahájeny legislativní práce na nové právní úpravě pobytu cizinců. Protože se však na území České republiky zdržuje množství cizinců, kteří při svém pobytu jednají v rozporu s právním pořádkem České republiky, považuje Ministerstvo vnitra v případě vyhovění návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 123/1992 Sb. za vhodné stanovit odklad účinnosti nálezu o jeden rok.
Ministerstvo zahraničních věcí ve svém vyjádření uvedlo, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě se vztahuje pouze na trestní řízení. Ve výkladové zprávě k tomuto ustanovení je navíc uvedeno, že tentýž akt může být kromě trestního řízení rovněž předmětem disciplinárního či správního řízení. Z judikatury prý vyplývá, že rozhodnutí o porušení imigračních předpisů není možno považovat za rozhodnutí o trestním obvinění a jím uložené vypovězení ze země za trestněprávní sankci. [Zamir v. United Kingdom, D. a. R 29 (1982), str. 153].
Podle výkladové zprávy k čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě prý musí být termín „vyhoštění“ považován za autonomní pojem, který je zcela nezávislý na vnitrostátní definici a označuje jakékoliv opatření vynucující odjezd cizince z dané země, s výjimkou extradice. Čl. 1 nevyžaduje, aby dotčená osoba zůstala na území státu až do rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o přezkoumání jejího případu. Způsob přezkoumání je zcela svěřen vnitrostátní právní úpravě, není ani požadováno, aby přezkumný orgán byl odlišný od orgánu, který vydal původní rozhodnutí, a za plně postačující je považována autoremedura. Pokud jde o právo být zastoupen před příslušným úřadem nebo soudem, výkladová zpráva uvádí, že v sobě nezahrnuje právo dotčené osoby účastnit se jednání před těmito orgány. Stejně tak není vyžadováno ústní projednání daného případu a písemné řízení je považováno za postačující. Z judikatury k čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyplývá, že se nevztahuje na řízení týkající se povolení k pobytu a vyhoštění cizinců, pokud jím není dotčeno respektování rodinného života jako „občanské právo“. Ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy je tedy čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě lex specialis, což však neplatí v případě, že výsledek řízení o vyhoštění je rozhodující pro určité občanské právo garantované Úmluvou. Pokud by tedy mělo dojít k vyhoštění osoby do určité země, mají státní orgány zákonnou povinnost nevyhostit ji do země, kde by mohla být porušena její základní práva (jako např. právo na život, právo nebýt podroben mučení), leč tato osoba nemá žádnou možnost napadnout rozhodnutí, které by tuto povinnost nerespektovalo, neboť řízení o vyhoštění je vyňato z působnosti správního řádu a zvláštní právní úprava jeho průběhu neexistuje. V řízení o zákazu pobytu tato osoba sice měla možnost napadnout rozhodnutí státního orgánu, avšak toto rozhodnutí ještě nezasahovalo do jejích práv. K tomuto zásahu došlo až rozhodnutím o vyhoštění, proti němuž však žádný opravný prostředek neexistuje.
Z kontextu vyjádření Ministerstva zahraničních věcí dále plyne, že podle jeho názoru je při vyhoštění nutno v konkrétním případě zkoumat, zda zásah do práv dotyčné osoby představuje teprve samotné vyhoštění nebo zda do nich bylo zasaženo již uložením zákazu pobytu. Pokud byl tedy zásah do práv jednotlivce garantovaných příslušnou smlouvou omezen pouze na řízení o uložení zákazu pobytu, je z pohledu zmíněných ustanovení na vyhoštění třeba pohlížet pouze jako na „exekuci“ rozhodnutí o zákazu pobytu a čl. 1 Protokolu č. 7, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech se na řízení o vyhoštění nevztahují. Pokud však vyhoštění představuje takový zásah do práv jednotlivce, který nevznikl rozhodnutím o zákazu pobytu, ale až vyhoštěním samým, je třeba na vyhoštění pohlížet nikoli jako na pouhý výkon rozhodnutí, ale jako na „vyhoštění“ podle čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Podle přesvědčení Ministerstva zahraničních věcí z podání stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že předmětem stížnosti je pouze rozhodnutí o uložení zákazu pobytu, přičemž stěžovatelka netvrdí, že by představovalo zásah do jejích občanských práv podle čl. 6 Úmluvy. Na její případ se tudíž vztahuje čl. 1 Protokolu č. 7, avšak k porušení jeho odstavce 1 – jak vyplývá ze shora uvedené interpretace podložené výkladovou zprávou k Protokolu – prý nedošlo.
Následující stránka