Nařízení ministra práce a sociální péče o sociálním zaopatření československých občanů bydlících v cizině

§ 1.

(1) Československým občanům bydlícím v cizině, kteří jsou státně spolehliví a oddáni lidově demokratickému zřízení Československé republiky a kteří se ocitli pro nemoc, invaliditu, stáří nebo beze své viny z jiného důvodu v nouzi, lze poskytnout sociální zaopatření podle tohoto nařízení (v dalším jen „sociální zaopatření“), nemůže-li býti o jejich nutné zaopatření postaráno jinak.

(2) Ze sociálního zaopatření jsou vyloučeny osoby,

1. 1. které opustily po 5. květnu 1945 neoprávněně území Československé republiky nebo které se po projití platnosti povolení, jež jim bylo dáno, nevrátily bez vážných důvodů do Československé republiky nebo
2. 2. které odmítly bez vážných důvodů se přestěhovati na výzvu zastupitelského úřadu na náklad státu do Československé republiky.

(3) Na sociální zaopatření není právního nároku.

§ 2.

Sociální zaopatření může záležeti podle povahy a míry nouze v poskytnutí

1. 1. jednorázové výpomoci nebo
2. 2. sociální zápůjčky na dobu nejdéle tří let nebo
3. 3. pravidelných sociálních příspěvků až do výše sociálního důchodu podle zákona o národním pojištění.

§ 3.

O poskytnutí sociálního zaopatření rozhodují zastupitelské úřady podle směrnic, jež vydá ministerstvo zahraničních věcí v dohodě s ministerstvy práce a sociální péče, financí a národní bezpečnosti.

§ 4.