Zákon o vojácích z povolání

§ 118 Náhrada za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby (1) Náhrada za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby nebo při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity33)se poskytne vojákovi v takové výši, aby spolu s jeho příjmem po služebním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, s připočtením případného plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, který se poskytuje z téhož důvodu, se rovnala jeho průměrnému platu30) před vznikem škody, nejvýše však ve výši dvacetinásobku minimální mzdy.17) Jestliže voják neměl před vznikem škody plat, považuje se za plat průměrný plat,30) kterého dosahují vojáci ve srovnatelném služebním zařazení. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení plného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu pro bezmocnost. (2) Náhrada za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby náleží vojákovi i při neschopnosti z jiného důvodu, než je původní služební úraz nebo nemoc z povolání. Přitom se za plat po služebním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje plat, z něhož se stanoví nemocenské. (3) Vojákovi, který bez vážných důvodů nenastoupil výkon služby, nebo občanovi, který po zániku služebního poměru nenastoupil práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na platu podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným platem30) před vznikem škody způsobené vojákovi úrazem nebo nemocí z povolání a průměrným platem,30) kterého mohl ve službě nebo v práci dosáhnout. (4) Náhrada za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby náleží vojákovi nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku. To neplatí, vznikl-li služební úraz nebo nemoc z povolání při výkonu služby uvedené v § 120 odst. 3. V tom případě se náhrada za ztrátu na platu poskytuje bez přihlédnutí k věkovému omezení.