Nález Ústavního soudu ze dne 4. července 2000 ve věci návrhu na zrušení bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži

Odůvodnění

I. I.

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem z 28. 3. 1999 sp. zn. 14 C 251/98 zamítl návrh stěžovatele proti odpůrci Českému červenému kříži, aby bylo určeno, že vlastníkem domu čp. 100 v Plzni, Pobřežní ulice č. 15 a pozemku parcelní č. 10248 v k.ú. Plzeň-město (dříve č. 4971) je stěžovatel.

V odůvodnění tohoto rozsudku soud zejména uvedl, že návrh měl povahu určovací žaloby. Soud shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť stěžovatel neměl možnost jiným způsobem ovlivnit zápis v katastru nemovitostí, když jako vlastník předmětných nemovitostí je zapsán Český červený kříž. Podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, prý přešlo právo k předmětným nemovitostem na stěžovatele. Podle § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 126/1992 Sb. stát navrátí Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona, přičemž tento majetek byl ke dni účinnosti tohoto zákona (tzn. k 1. 7. 1992) prohlášen za vlastnictví Československého červeného kříže. Podle přílohy tohoto zákona je pod položkou 10 jako vlastník předmětných nemovitostí uveden Československý červený kříž.

Došlo prý tedy k tomu, že zákon č. 172/1991 Sb. prohlásil za vlastníka předmětného domu stěžovatele a zákon č. 126/1992 Sb. za něj prohlásil Československý červený kříž. Proto Okresní soud Plzeň-město vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, podle něhož je vlastníkem uvedených nemovitostí Český červený kříž, a poněvadž se stěžovateli nepodařilo prokázat opak, odpovídá katastrální zápis skutečnému stavu věci. Z hlediska vztahu obou zákonů považoval soud za speciální zákon č. 126/1992 Sb., jímž je předmětná nemovitost konkrétně specifikována (a který má tedy přednost), a za obecný zákon č. 172/1991 Sb. Protože k jedné věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví, dospěl soud k závěru, že vlastníkem předmětné nemovitosti je odpůrce (Český červený kříž) a stěžovatelův návrh zamítl.

Krajský soud v Plzni rozsudkem z 13. 9. 1999 sp. zn. 15 Co 426/99 rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (I.) ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu čp. 100 v Plzni, Pobřežní ul. č. 15 (dále jen „předmětný dům“) potvrdil a (II.) ve výroku ohledně pozemku č.p. 10248 v k.ú. Plzeň (dále jen „předmětný pozemek“) změnil tak, že stěžovatel je vlastníkem tohoto pozemku.

V odůvodnění tohoto rozsudku Krajský soud v Plzni prohlásil za nepochybné, že stavba předmětného domu byla dokončena v roce 1933, z čehož plyne, že tento dům nemohl být předmětem kupní smlouvy uzavřené ve Vídni již v roce 1906, takže tato kupní smlouva se mohla týkat toliko předmětného pozemku. O tom, že stěžovatel vlastnil předmětný pozemek, ostatně svědčí i výpis z pozemkové knihy z roku 1932. Usnesením Městského zastupitelstva v Plzni ze dne 27. 10. 1933 město věnovalo dům do trvalého a bezplatného užívání Československému červenému kříži.

Předmětný dům prý postavil z vlastních prostředků Spolek Československého červeného kříže, avšak nestal se jeho vlastníkem, neboť podle zásady „superficies solo cedit“ stavba sledovala právní osud pozemku a „případné uvedení stavby v příslušné vložce pozemkové knihy bylo spíše informativní a nemělo větší význam“. Vlastníkem této budovy se tedy stalo - jakožto majitel pozemku - město Plzeň, které také Spolku Československého červeného kříže vyplatilo náklady vynaložené na stavbu. K zestátnění obou nemovitostí došlo zřejmě v roce 1950. Je prý proto správné i stěžovatelovo tvrzení, že se obě nemovitosti staly dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tzn. 24. 4. 1991) stěžovatelovým vlastnictvím, což bylo posléze uvedeno i v katastru nemovitostí.

Krajský soud v Plzni dále dovodil, že po té, co zákon č. 126/1992 Sb. nabyl účinnosti (1. 7. 1992), je nutno odlišit právní osud předmětného domu a předmětného pozemku, neboť podle tohoto zákona stát navrátí Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona. Nemovitý majetek uvedený v příloze se prohlašuje ke dni účinnosti zákona za vlastnictví Československého červeného kříže. Protože v této příloze (pozn.: pod bodem 10) je uveden i předmětný dům a stavební parcela č. 89, došlo tím podle názoru odvolacího soudu k platnému nabytí vlastnického práva Československým červeným křížem a stěžovateli vznikla povinnost toto vlastnictví respektovat. V době účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. stát sice nebyl vlastníkem budovy, která přešla do vlastnictví města, „avšak věc takto přešla se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat oprávněnému restituentovi, nebo jako je tomu v dané věci, tomu, koho označí zákon“. Navíc zákon č. 126/1992 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb. zákonem speciálním, jak uvedl již soud nalézací. V této části návrhu proto Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil.

Ohledně předmětného pozemku však Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že ve vlastnictví Československého červeného kříže nebyl a uvedené vlastnické právo nevzniklo ani ze zákona, neboť zákon č. 126/1992 Sb., „ať již z jakýchkoliv důvodů“, se o tomto pozemku nezmiňuje a vznik vlastnického práva Československému červenému kříži k němu proto nelze dovodit. Zápis v katastru nemovitostí byl tedy v tomto směru nesprávný. V tomto rozsahu proto Krajský soud v Plzni stěžovatelovu návrhu vyhověl.

II. II.

V ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 13. 9. 1999 sp. zn. 15 Co 426/99 stěžovatel zejména uvedl, že jím byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a z čl. 101 odst. 3 Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen „Ústava“). Kromě toho namítl i porušení čl. 7 a čl. 86 odst. 2 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. a čl. 4 odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.

Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že podle § 6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. bude Československému červenému kříži vydán majetek státem, a to ten majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989, v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona. Stěžovatel se domnívá, že k přechodu vlastnictví na Československý červený kříž může v tomto případě dojít pouze za předpokladu kumulativního splnění všech zákonných podmínek, tzn., že se musí jednat o majetek státu, který byl Československému červenému kříži odňat v rozhodném období, a že tento majetek spadá do okruhu věcí taxativně uvedených v příloze zákona č. 126/1992 Sb. Samotné uvedení nemovitosti v příloze k zákonu prý proto nemá za následek přechod vlastnického práva k předmětnému domu na Československý červený kříž.

Smyslem zákona č. 126/1992 Sb. byla totiž náprava některých křivd způsobených Československému červenému kříži a nemůže se proto vztahovat na jiné případy, jež do kategorie majetkových křivd způsobených Československému červenému kříži nespadají. Při přípravě tohoto zákona se údajně vycházelo z chybných informací, neboť např. jako vlastník předmětného domu je v něm uveden Čs. stát - Bytový podnik města Plzně, ačkoliv ke dni účinnosti tohoto zákona byl již vlastníkem této nemovitosti stěžovatel. Navíc je k této stavbě naprosto mylně připojena stavební parcela, která svým číselným označením není totožná s pozemkem, na němž předmětný dům stojí, a ani s tímto domem nijak nesouvisí. „Již zřejmá nesprávnost těchto údajů způsobuje oprávněné pochybnosti o celkové správnosti přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., a z tohoto důvodu je třeba k tomu, aby byl naplněn účel § 6 odst. 1 cit. zákona, zkoumat v každém jednotlivém případě splnění ostatních podmínek předepsaných výše citovaným ustanovením.“

Podle stěžovatelova názoru je především nutno, aby předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. ve vlastnictví státu, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že u všech nemovitostí uvedených v příloze k zákonu je jako jejich vlastník stát uveden. V daném případě však k rozhodnému dni nebyl předmětný dům ve vlastnictví státu, nýbrž obce (stěžovatele), což potvrdil v napadeném rozsudku i Krajský soud v Plzni.

Zároveň se prý zákon č. 126/1992 Sb. vztahuje pouze na majetek, který byl Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989. „Odnětím majetku“ prý však není možno zamýšlet odnětí jakéhokoliv užívacího práva, nýbrž pouze odnětí vlastnického práva či práva hospodaření. Právní předchůdce odpůrce (Československý červený kříž) však měl pouze právo dotyčný objekt trvale a bezplatně užívat a nesvědčilo mu právo vlastnické nebo právo hospodaření. Jestliže v rozhodném období byl předmětný dům odňat, byl odňat stěžovateli a nikoliv Československému červenému kříži, a pokud by vlastnické právo k němu přešlo podle zákona č. 126/1992 Sb. na Československý červený kříž, byla by tím porušena obecná právní zásada, že „nikdo nesmí požívat více práv, než mu náleží“. S ohledem na nápravu křivd by Československému červenému kříži mohlo opětovně vzniknout právo trvalého a bezplatného užívání předmětného domu, nikoliv však právo vlastnické.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Plzni z 13. 9. 1999 sp. zn. 15 Co 426/99 byl zrušen ve výroku, kterým se potvrzuje rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z 28. 3. 1999 sp. zn. 14 C 251/98, a zároveň navrhl zrušení části I. bodu 10. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. (označené jako Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži), neboť stěžovatelovo vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo v napadeném rozsudku popřeno právě s odkazem na tento právní předpis.

III. III.

Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. označené jako Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži, a poněvadž se Krajský soud v Plzni v napadeném rozsudku o tento bod opřel - což učinil i Okresní soud Plzeň-město - nastala uplatněním tohoto ustanovení (bodu 10. části I. přílohy k zákonu) skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

Proto Ústavní soud podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. řízení o ústavní stížnosti přerušil. Návrh na zrušení tohoto ustanovení předmětného zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

IV. IV.

K návrhu na zrušení uvedeného ustanovení se podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyjádřila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.

Uvedla, že zákon č. 126/1992 Sb. byl ve Federálním shromáždění předložen jako tisk č. 954 VI. volebního období a jako vlastník a zároveň uživatel předmětného nemovitého majetku byl (roz. v tomto zákonu) uveden Čs. stát - Bytový podnik města Plzně. V důvodové zprávě k tomuto návrhu bylo řečeno, že předmětný dům byl postaven Spolkem Československého červeného kříže Plzeň v roce 1933 a že vlastnické právo bylo Československému červenému kříži odňato a přešlo na stát podle zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a o organizaci státní ústavní léčebné péče. Z § 6 zákona č. 126/1992 Sb. prý vyplývá, že subjektem, na nějž účinností tohoto zákona přechází vlastnické právo, je stát, aniž by tím mohlo být předjímáno, kdo v době schválení zákona skutečně byl oprávněným majitelem a kdo je jím dnes. Účastník řízení (Poslanecká sněmovna) se shodně s navrhovatelem domnívá, že k přechodu vlastnictví k nemovitostem na Československý červený kříž podle zákona č. 126/1992 Sb. může dojít toliko za předpokladu kumulativního splnění všech zákonem předepsaných podmínek, tzn., že se musí jednat o majetek ve vlastnictví státu, který byl Československému červenému kříži odňat v rozhodném období, přičemž tento majetek musí spadat do okruhu nemovitostí taxativně uvedených v příloze k tomuto zákonu. Samotné uvedení nemovitosti v příloze k zákonu prý proto není dostatečným důvodem k přechodu vlastnického práva, neboť „zákon objektivně nemůže vést k přechodu vlastnického práva z jiné osoby, než ze státu, a nemůže se tudíž jednat o vyvlastnění.“ Bod 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. proto nemůže být v rozporu s čl. 11 Listiny.

K namítanému rozporu s čl. 101 odst. 3 Ústavy Poslanecká sněmovna konstatovala, že smysl tohoto ustanovení spočívá v přiznání právní subjektivity územním samosprávným celkům. Napadený bod 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. nicméně toto právo městu Plzeň neodnímá, neboť se vztahuje pouze na otázku přechodu vlastnického práva k určitému souboru nemovitostí, nikoli k odnětí práva vlastnit majetek obecně.

Podle vyjádření Poslanecké sněmovny byl zákon č. 126/1992 Sb. přijat potřebnou většinou poslanců Sněmovny lidu i Sněmovny národů Federálního shromáždění, byl podepsán prezidentem republiky, předsedou FS a předsedou vlády ČSFR a byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů.

Ze všech uvedených důvodů Poslanecká sněmovna prohlásila, že zákonodárný sbor jednal v roce 1992 v přesvědčení, že bod 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. byl v souladu s tehdy platným ústavním pořádkem. Své vyjádření uzavřela tím, že „Je však na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení citovaného ustanovení posoudil jeho ústavnost a vydal o tom příslušné rozhodnutí.“

V. V.

Ještě předtím, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem meritorně, se zaměřil na otázku, zda jsou splněny formální předpoklady přijetí napadeného zákona (bodu 10. části I. jeho přílohy).

Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud shledal, že v daném případě byl dán důvod k zahájení řízení o konkrétní kontrole norem podle § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 74 zákona č. 182/1993 Sb., neboť napadené zákonné ustanovení bylo v dané věci obecnými soudy skutečně aplikováno, tedy jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud dále shledal, že v daném případě byl zákon vydán ještě před nabytím účinnosti Ústavy a že mu proto nepřísluší přezkoumávat ústavnost procedury jeho vzniku a dodržení normotvorné pravomoci, nýbrž toliko jeho obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem (srov. usnesení z 22. 4. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 5/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 14, str. 309).