Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 k nároku na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Odůvodnění

I. Incidenční rozhodnutí Ústavního soudu I.

1. 1. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) vyslovil názor, že nárok na náhradu za nemateriální újmu založený čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) se odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, resp. od rozhodnutí z roku 2003, kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z padesátých let. K obdobnému závěru, tedy že v případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. březnem 1992, dospěl v několika nálezech rovněž IV. senát Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Protože III. senát Ústavního soudu dospěl k právnímu názoru odchylnému, nezbylo mu než předložit postupem podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, věc plénu Ústavního soudu s návrhem na zaujetí výše uvedeného stanoviska.

II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti II.

1. 2. Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2013, jež byla zaevidována pod sp. zn. III. ÚS 1856/13, stěžovatel A. M. (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 17. dubna 2012 č. j. 10 C 90/2010-77, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 27. července 2012 č. j. 13 Co 228/2012-91 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013 č. j. 30 Cdo 3349/2012-104, a to pro porušení čl. 5 odst. 5, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“) a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. 3. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 300 000 Kč, přestavující náhradu za nemajetkovou újmu, která měla být stěžovateli způsobena tím, že byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 20. 11. 1950 sp. zn. Vt 205/50-III. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně, ve výkonu trestu byl od 17. 10. 1950 do 26. 4. 1952, přičemž usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 151/91 bylo zmíněné rozhodnutí zrušeno v celém rozsahu a usnesením téhož soudu ze dne 13. 2. 1992 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel uznává vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, ale že se trest podle § 227 trestního řádu neukládá (pozn.: toto unesení bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. 4 Tz 5/2007 zrušeno), následně však usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 1 Rt 9/2007 bylo trestní stíhání stěžovatele podle § 188 odst. 1 písm. c) za použití § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno s tím, že skutek není trestným činem. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatele nelze odškodnit ani podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a není možná ani (přímá) aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť stěžovatel byl vězněn v době, kdy Česká republika ještě nebyla její smluvní stranou.
3. 4. Napadeným rozsudkem městského soudu byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že není přípustné ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
4. 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že sporná otázka spočívá v tom, zda osoba nevinně vězněná před 18. 3. 1992 má nárok na zadostiučinění, resp. náhradu nemateriální újmy. Dovolává se přitom podpory právě právního názoru vyjádřeného v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11 (následovaného v několika dalších nálezech), dle kterého není rozhodující, kdy byl poškozený vězněn, tedy kdy stát porušil své závazky z mezinárodního práva, nýbrž kdy dosáhl zproštění obžaloby, resp. vydání rozhodnutí o úplné rehabilitaci, neboť před takovým zprošťujícím rozhodnutím nemůže nikdo zadostiučinění žádat.
5. 6. Spornou otázkou tedy je, zda lze aplikovat ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, pokud k jednání státu porušujícímu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy došlo v době předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, tj. před datem 18. 3. 1992 (v projednávané věci v letech 1950 až 1952), avšak toto porušení bylo (v rehabilitačním řízení) deklarováno až po tomto datu.

III. a) Základní východisko III. a)

1. 7. Ústavní soud v prvé řadě vychází z toho, že Úmluva je mezinárodní smlouvou, a jako taková musí být interpretována smluvními státy, tj. podle pravidel mezinárodního práva, jež našla odraz ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu, vyhlášené pod č. 15/1988 Sb. (dále jen „Vídeňská úmluva“). Současně je třeba přihlédnout k tomu, že smluvní strany ustanovily zvláštní orgán, v jehož kompetenci je výklad Úmluvy (závazně) provádět (viz čl. 19 Úmluvy), a to Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
2. 8. Není sporu o tom, že povinností smluvních států, resp. jejich orgánů, včetně soudních, je interpretovat Úmluvu tak, jak je interpretována ze strany ESLP. Nesprávný postup vnitrostátního soudu při výkladu práv a svobod chráněných Úmluvou pak zakládá mezinárodněprávní odpovědnost. V této souvislosti však není bez významu, že Úmluva stanoví pouze určitý minimální standard ochrany základních práv a svobod, a smluvní strany Úmluvy tak mohou poskytovat ochranu na vyšší úrovni. Pokud tedy smluvní strany například zakotví další základní práva a svobody nad rámec těch uvedených v Úmluvě či poskytují ochranu základním právům a svobodám nad rámec ratione temporis Úmluvy, je to záležitostí posouzení jejich situace, hodnot, ze kterých vycházejí, atd. V této oblasti „nad rámec Úmluvy“ (nikoli v jejím rámci, kde se následně ovšem uplatňuje doktrína tzv. margin of appreciation či marge d‘appréciation) se smluvní strany mohou - z hlediska Úmluvy - pohybovat „tam a zpět“, tj. zvyšovat a snižovat ochranu práv chráněných nad rozsah ochrany vyžadovaný Úmluvou, není-li to v rozporu s jejich jinými mezinárodními závazky nebo ústavními pravidly (tzv. klauzule věčnosti). Z toho plyne, že pokud vnitrostátní soudy přijmou takový výklad, kterým přiznají určité právo osobě, která se domáhá (přímé) aplikace Úmluvy, aniž by jí takové právo z Úmluvy skutečně svědčilo, mezinárodní odpovědnost nevzniká, dojde-li ke změně právního názoru. Stejné ovšem musí platit i v situaci, kdy základ pro takový zvýhodňující postup neposkytuje ani vnitrostátní právo.
3. 9. Další závěr významný pro projednávanou věc spočívá proto v tom, že v takové situaci nevzniká mezinárodní odpovědnost státu (zde podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy), pokud tento výklad opřený o určitý výklad Úmluvy vnitrostátní soudy napraví pro jeho rozpor s ústavním pořádkem (zde čl. 42 a 49 Ústavy), a tím de facto, nikoli však de constitutione lata, sníží existující úroveň ochrany základních práv. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že posun v judikatuře vnitrostátních soudů či tzv. judikatorní odklon, pokud jsou řádně odůvodněny, obvykle nejsou samy o sobě v rozporu s Úmluvou [srov. např. rozsudek ze dne 14. 1. 2010 ve věci Atanasovski proti Makedonii, stížnost č. 36815/03, bod 38; rozsudek velkého senátu ze dne 20. 10. 2011 ve věci Nejdet Şahin a Perihan Şahin proti Turecku, stížnost č. 13279/05, body 68-96; rozhodnutí ze dne 30. 8. 2011 ve věci Boumaraf proti Francii, stížnost č. 32820/08; rozsudek ze dne 10. 5. 2012 ve věci Albu a další proti Rumunsku, stížnost č. 34796/09, bod 34; pro výjimku z tohoto obecného pravidla srov. rozsudek velkého senátu ze dne 21. 10. 2013 ve věci Del Río Prada proti Španělsku, stížnost č. 42750/09, bod 93 in fine, body 111-118 a body 130-131 (změna judikatury v neprospěch obžalovaného)].
4. 10. Ovšem skutečnost, že v takovém případě nevzniká mezinárodní odpovědnost smluvního státu za porušení Úmluvy, neznamená, že by vadný výklad vnitrostátních soudů, opřený o Úmluvu, byl bez významu z hlediska ústavního pořádku a jím založené parlamentní formy vlády a principů právního státu, neboť vytvářením právního nároku nad rámec Úmluvy orgány moci soudní zasahují do kompetence (jednají ultra vires), která je svěřena lidem legitimovanému zákonodárci ve smyslu čl. 2 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 42 odst. 2 a čl. 49 Ústavy a soudní moci podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Soudní moc (jejíž složkou tradičně není vláda nad „měšcem“ státu či diplomatická moc) je přitom povolána poskytovat ochranu právům a rozhodovat o nárocích plynoucích ze zákona a mezinárodních závazků státu (v této souvislosti i z čl. 9 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), nemůže je však s ohledem na základ své legitimity sama vytvářet nad rámec vůle demokraticky legitimovaného zákonodárce jak z hlediska ústavně předvídaného obsahu a formy, tak z hlediska nákladů, které jsou s jejich uspokojováním spojeny. V tomto směru zde naznačená doktrína rozdělení úkolů státních orgánů váže i soudní moc.
5. 11. Je nutno ještě pro úplnost dodat, že nejde o případ předpokládaný ustanovením čl. 17 Úmluvy, neboť stát prostřednictvím zákonodárce žádné právo dotčeným subjektům, které by prostřednictvím výkladu Úmluvy bylo omezováno, nepřiznal.