G.

Předchozí stránka

1. 28. Základní právo na ochranu soukromého a rodinného života je úzce spojeno s určením právního postavení fyzické osoby, a to buď jako osoby žijící v manželství, či žijící mimo manželství. Řada právních institutů kalkuluje přímo s právním statusem „manžela“, přičemž jejich uplatnění mimo tento právní vztah je vyloučeno, příp. omezeno. Např. jde o společné jmění manželů, vymezení okruhu osob blízkých, příp. členů rodiny zaměstnance, nebo osob oprávněných z nemocenského pojištění, udělování souhlasu s poskytnutím zdravotní služby, běh promlčecí lhůty, klasifikace rodinného závodu, stanovení okruhu dědiců, režim společného nájmu bytu i výměnku, společné členství v bytovém družstvu, nemožnost vzniku a existence základního pracovněprávního vztahu, uplatnění domněnek určování otcovství atd. V demonstrativním výčtu právních institutů jsou typicky statusové instituty, které determinují primární právní postavení osoby (nejen samotné manželství, ale i otcovství apod.) a jejichž defekty v konkrétních právních vztazích mohou vést k porušení práva na ochranu soukromí a rodiny zaručeného v čl. 10 odst. 2, eventuálně čl. 32 Listiny, jsou mezi nimi i majetkové instituty, jejichž účelem je zajistit ochranu základních práv garantovaných v čl. 11 odst. 1 Listiny (bezpodílové spoluvlastnictví v rámci společného jmění, zařazení osob do dědických tříd, jakož i způsobilost pořízení pro případ smrti aj.). Právní nemožnost najisto a definitivně určit status fyzické osoby a na to navazující její (ne)uplatnění v příslušných právních vztazích přímo zasahuje do obou základních práv, a to jak přímo manželů, resp. osob uzavřevších nicotné manželství, tak třetích osob (např. příbuzných). Potřeba určení tohoto právního postavení trvá i po smrti fyzické osoby.
2. 29. Určení právního postavení zemřelé fyzické osoby v hmotněprávních vztazích, které jsou výsledkem realizace výše zmíněných institutů, je závislé na dostatečném „prostoru“ pro zajištění spravedlivé ochrany subjektivních práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 o. s. ř.), a to i v řízeních upravených v z. ř. s. (§ 1 odst. 2 z. ř. s.). Nedostatek procesních záruk pro uplatňování práv představuje přímé porušení základního práva na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Právě takové porušení shledal Ústavní soud v napadeném ustanovení § 376 odst. 1 z. ř. s., které neumožňuje po smrti fyzické osoby určit, zda manželství touto osobou uzavřené vzniklo či nevzniklo (na rozdíl od některých případů „pouhé“ neplatnosti manželství), čímž je omezeno, příp. zcela vyloučeno spravedlivě ochránit navazující subjektivní práva, a to i subjektivní práva třetích osob.

Následující stránka