§ 40
změněno 1. 6. 1993 zákonem 157/1993 Sb.
§ 40 Daňové přiznání a hlášení (1) Daňové přiznání nebo hlášení je povinen podat každý, komu vzniká v souladu s tímto zákonem nebo zvláštním předpisem tato povinnost, nebo ten, koho k tomu správce daně vyzve. (2) Daňové přiznání nebo hlášení lze účinně podat jen na tiskopise, vydaném ministerstvem nebo na počítačových sestavách, které mají údaje, obsah i uspořádání údajů zcela totožné s tiskopisem vydaným ministerstvem. Součástí daňového přiznání nebo hlášení jsou i přílohy vyznačené v příslušném tiskopise. Při dovozu plní funkci daňového přiznání písemný návrh na celní řízení nebo jiný doklad potvrzující propuštění zboží. Je-li přiznání nebo hlášení podáno též na technickém nosiči dat, musí být ve tvaru stanoveném pro tento účel ministerstvem. (3) Daňové přiznání nebo hlášení se podává nejpozději do 31. 3. roku následujícího po uplynutí ročního zdaňovacího období. Jedná-li se o poplatníka, jemuž přiznání zpracovává daňový poradce, prodlužuje se lhůta k podání přiznání do 30. 6. roku následujícího po uplynutí zdaňovacího období. To platí jen, je-li příslušná plná moc k zastupování uložena u správce daně před uplynutím neprodloužené lhůty. Pokud v prodloužené lhůtě daňový poradce zemře nebo zanikne a přiznání v prodloužené lhůtě podá daňový subjekt sám, je lhůta zachována. (4) Je-li zdaňovací období kratší než jeden rok, podává se daňové přiznání nebo hlášení do patnácti dnů po jeho uplynutí. Nenastala-li ve zdaňovacím období daňová povinnost, sdělí tuto skutečnost subjekt daně správci daně písemně ve stejné lhůtě. Tuto lhůtu nelze prodloužit. (5) Je-li daňová povinnost vypořádávána při přechodu státních hranic, je daňový subjekt povinen současně předložit daňové přiznání. (6) Správce daně může na žádost daňového subjektu nebo daňového poradce anebo i z vlastního podnětu prodloužit lhůtu pro podání přiznání, a to nejdéle o tři měsíce po uplynutí lhůty pro podání přiznání. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. (7) Zemře-li daňový subjekt dříve, než bylo podáno přiznání k dani za předchozí zdaňovací období, je právní nástupce s výjimkou právního nástupnictví státu povinen podat přiznání za zemřelého poplatníka do tří měsíců po úmrtí poplatníka. Je-li právních nástupců více, podá přiznání kterýkoliv z nich. Nedohodnou-li se, který z nich přiznání podá, určí jej správce daně. Přejde-li právní nástupnictví na stát, tato povinnost nenastává. Není-li právní nástupce znám, podá přiznání zmocněnec ustanovený správcem daně. Zmocněnec ustanovený správcem daně podá přiznání do tří měsíců po svém ustanovení. Správce daně může lhůtu tří měsíců na žádost právního nástupce nebo zmocněnce prodloužit. (8) Zanikne-li poplatník bez provedení likvidace, je jeho právní nástupce nebo orgán, který o zrušení rozhodl, povinen podat do konce následujícího měsíce od jeho zániku přiznání za uplynulou část zdaňovacího období. Správce daně může tuto lhůtu v odůvodněných případech prodloužit až na tři měsíce. (9) V případě likvidace trvá daňová povinnost i povinnost podávat každoročně přiznání až do skončení likvidace. Ke dni ukončení činnosti provede poplatník účetní uzávěrku a nejpozději do konce následujícího měsíce podá daňové přiznání. Po skončení likvidace je likvidátor povinen podat do konce následujícího měsíce přiznání za uplynulou část zdaňovacího období a v přiznání uvést též likvidační zůstatek. (10) Při zrušení stálé provozovny na území České republiky jsou subjekty se sídlem v cizině povinny podat přiznání nejpozději do konce následujícího měsíce za uplynulou část roku. (11) V případech uvedených v odstavcích 7 až 10 je daňová povinnost splatná ve lhůtě pro podání přiznání. (12) Daňový subjekt je povinen v daňovém přiznání nebo hlášení daň si sám vypočítat a uvést též případné výjimky, osvobození, zvýhodnění, slevy, odpočty a vyčíslit jejich výši. (13) Skutečnosti rozhodné pro vyměření daně posuzují se pro každé zdaňovací období samostatně.