Bez ohledu na to však i potenciální protiprávní jednání pozemkových úřadů a dalších v návrhu uvedených institucí jsou právním řádem reflektována. Pokud jde o pozemkové úřady, z ustanovení § 9 odst. 2, 3 zákona č. 229/1991 Sb. plyne, že dohodu oprávněné a povinné osoby schvaluje pozemkový úřad formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení a jeho rozhodnutí o neschválení dohody přezkoumá na návrh účastníka soud. Ustanovení § 49 odst. 1, 2 zákona č. 71/1967 Sb. pak stanoví k vydání rozhodnutí konkrétní časovou lhůtu, zpravidla 30 dnů. Existuje zde tedy jiný zákonný mechanismus, který chrání práva občanů ve vztahu k pozemkovým úřadům, neboť dodržení povinností těchto úřadů je zajišťováno jinými předpisy než napadeným zákonem. Nejde tedy o nerovné postavení odpovědných osob ve smyslu § 2 odst. 1, 2 zákona ve srovnání s postavením pozemkových úřadů (a dalších státních orgánů, o nichž se jedná na jiném místě), jehož se navrhovatel dovolává. Ostatně již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 8. 10. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92 judikoval, že moderní ústavy mají pod pojmem „rovnost“ na mysli rovnost relativní, která požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Rozdíl mezi postavením odpovědných osob podle napadeného zákona a postavením pozemkových úřadů a ostatních orgánů však odůvodněn je; tyto orgány jsou orgány státními, u nichž již principiálně nelze předpokládat osobní zájem na zdržování procesu transformace a privatizace zemědělství a jejich činnost v tomto procesu je zajišťována jinými právními prostředky než napadeným zákonem.
Srovnatelná situace existuje i ve vztahu k ostatním státním orgánům, o nichž se navrhovatel zmiňuje.
Proto Ústavní soud ani této námitce navrhovatele nemůže přisvědčit.
K bodu 3 návrhu:
Ústavní soud se dále zabýval tvrzeným rozporem ustanovení § 3 napadeného zákona s čl. 26 odst. 1 Listiny, podle něhož každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Obecně lze říci, že cit. ustanovení zavádí do našeho právního řádu (pokud pomineme ustanovení § 73a trestního řádu o peněžité záruce za vazbu) další předběžné opatření sui generis, a to kauci. Osoby povinné ke složení kauce jsou osoby právnické (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, 2 napadeného zákona). Pro posouzení souladu § 3 cit. zákona s ústavními zákony a s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy je třeba uvážit, zda se příslušná ustanovení o základních právech a svobodách týkají právnických osob vůbec.
Listina sama se v tomto směru výslovně nevyjadřuje. Lze se však dovolat prohlášení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky při ratifikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou (srov. sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). Z toho lze dovodit ochotu státu poskytnout ochranu i právnickým osobám, pokud jde o základní práva a svobody. Ostatně v tomto směru se lze dovolat i ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., z něhož plyne, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Po tomto závěru lze blíže zkoumat soulad § 3 napadeného zákona s čl. 26 odst. 1 Listiny.
Navrhovatel tvrdí, že uzákonění kauce k zajištění nároků oprávněných osob ohrožuje hospodářskou činnost povinných osob, které jsou transformačním zákonem zavázány vytvářet k uspokojení restitučních nároků majetkovou rezervu, takže se ve skutečnosti jedná o další sankci. Ani tato argumentace však není na místě. V prvé řadě je třeba uvést, že kauce slouží z hlediska napadeného zákona jako specifický prostředek motivující povinnou osobu k vypořádání oprávněných nároků restituentů, neboť po tomto vypořádání Pozemkový fond České republiky povinné osobě kauci vrátí. To je smyslem kauce v tomto případě, takže nejde o sankci, tedy o újmu za porušení právní normy. Pokud jde o tzv. rezervu k uspokojení restitučních nároků, z ustanovení § 7 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 42/1992 Sb. plyne, že od čistého jmění družstva se odečte částka, která bude použita pro uspokojení případných dalších restitučních nároků, a to u zemědělských družstev ve výši nároků, které mohou být uplatněny podle zvláštních předpisů..., u ostatních družstev ve výši 5 % čistého jmění. Již z této dikce (arg. „případných“, „mohou“) je zřejmé, že u družstev jde o rezervu vytvořenou odhadem, jež nemůže tvořit bezpečné zajištění nároků individuálních restituentů. Jde tedy o ustanovení, které má obecnou, preventivní povahu. Oproti tomu napadený zákon normuje kauci jako specifickou formu zajištění nároků konkrétní oprávněné osoby, takže jde o právní poměr mezi oprávněnou osobou, státem a povinnou osobou. Nejedná se tedy o duplicitní zajištění restitučních nároků konkrétních, individuálně určených oprávněných osob.
Ostatně z dikce ustanovení § 3 odst. 1, 2 zákona (arg. „může uložit“) je zřejmé, že zákonodárce měl v úmyslu použít institut kauce jen v případě, že by nároky oprávněné osoby mohly být zejména chováním povinné osoby ohroženy. I v tomto případě je však příslušný správní orgán (okresní úřad) povinen zkoumat, zda je nárok oprávněné osoby náležitě doložen (arg. u § 3 odst. 1 „oprávněné nároky“, arg. u § 3 odst. 2 „bez právního důvodu“).
Za této situace je zřejmé, že se ustanovení § 3 napadeného zákona čl. 26 odst. 1 Listiny nijak nedotýká. Tento článek, jak již Ústavní soud uvedl, zakotvuje právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Ústavní soud z výše uvedených důvodů nedospěl k závěru, že by hodnoty tímto článkem chráněné byly ustanovením § 3 napadeného zákona porušeny.
Ze všech těchto příčin byl návrh skupiny poslanců na zrušení zákona České národní rady č. 39/1993 Sb. zamítnut, neboť Ústavní soud po provedeném řízení došel k závěru, že důvody k zrušení zákona nejsou dány (§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).