Nález Ústavního soudu ze dne 3. února 1999 ve věci návrhu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 269 a 270 trestního zákona č. 140/1961 Sb.

Odůvodnění

Dne 16. července 1998 předložil senát trestního kolegia Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) návrh na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „branný zákon“) a § 269 a 270 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „trestní zákon“). Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy může tak soud učinit, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem. Návrh se odvolává též na § 224 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, a předloží v takovém případě věc Ústavnímu soudu.

Protože dne 22. července 1998 byl jiným senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu předložen Ústavnímu soudu zcela shodný návrh na zrušení těchže právních norem, byl tento návrh odmítnut pro nepřípustnost usnesením Ústavního soudu ze dne 4. listopadu 1998 sp. zn. Pl. ÚS 21/98 z toho důvodu, že projednání tohoto návrhu brání překážka věci zahájené.

Ústavní soud zjistil, že jde u návrhů obou senátů Nejvyššího soudu o zcela shodný návrh. Z toho plyne, že rozhodnutí o návrhu na zrušení právních předpisů dříve podaném bude třeba chápat jako věc rozsouzenou vůči stejnému návrhu dalšímu. Na tom nic nemění skutečnost, že oba senáty Nejvyššího soudu předložily shodný návrh na základě řízení o konkrétních kauzách, jež mají navzájem i své odlišné aspekty.

Návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona a § 269 a 270 trestního zákona poukazuje na to, že součástí branné povinnosti je i služební povinnost, tj. povinnost včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu. Vznik a zánik služební povinnosti (§ 20 branného zákona) je upraven v § 21 a 22 branného zákona. Služební povinnost končí propuštěním z vojska. V § 22 branného zákona se upravuje celkem pět důvodů umožňujících propuštění občana z vojska. Mezi nimi není jako důvod propuštění uvedeno odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního zákona, z čehož plyne, že tato povinnost trvá i po pravomocném odsouzení pro uvedený trestný čin.

V návrhu se dále uvádí, že tato zákonná úprava příslušným vojenským orgánům ukládá každého, kdo má služební povinnost, k výkonu vojenské služby povolat a dbát na to, aby ji splnil. Orgány vojenské správy musí takto postupovat až do doby, než občan tuto povinnost splní. Ustanovení § 269 trestního zákona nezbavuje orgány vojenské správy povinnosti takového občana opětovně k vojenské činné službě povolat.

Ústavní soud svým nálezem ze dne 18. září 1995 sp. zn. IV. ÚS 81/95 (uveřejněným pod č. 32/1997 Sb.), jakož i dalšími nálezy dospěl k závěru, že pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona může být občan odsouzen pouze jednou a každé další nenastoupení vojenské činné služby, při kterém obviněný pouze setrvává na své dříve projevené vůli vojenskou službu nenastoupit, je totožným skutkem, protože jde o stejné jednání a stejné následky. Další stíhání v takovém případě se považuje za porušení zásady „ne bis in idem“, tj. zásady, že nikdo nemůže být stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tím podle názoru Nejvyššího soudu vzniká situace, kdy na jedné straně splnění významné občanské povinnosti vynutitelné není a na druhé straně pak orgány vojenské správy mají zákonem uloženu povinnost trvat na vykonání vojenské služby. Kdyby tak nepostupovaly, jednaly by v rozporu se zákonem.

Tuto situaci pokládá Nejvyšší soud z hlediska právního státu za neúnosnou. V právním státě musí být plnění povinnosti vynutitelné a nesplnění významné zákonem stanovené povinnosti sankcionováno anebo by měl stát od ukládání takové povinnosti ustoupit. Situace, kdy občan přes formální zakotvení povinnosti v zákoně tuto povinnost reálně nemá, zatímco státní orgány v důsledku zakotvení této povinnosti v zákoně jsou povinny na jejím splnění trvat, je protiústavní. Zákon musí být zřetelný a dostatečně přesný, aby občané i státní orgány mohli regulovat své chování. U každého zákona zasahujícího do základních práv jednotlivce je třeba uvážit, zda a do jaké míry jsou jeho příkazy zřetelně a přesně definovány a zda jsou vhodné, potřebné a přiměřené svému účelu. Právní nejistota občanů plynoucí z nezřetelného a nepřesného vymezení zákonných ustanovení znamená ztrátu věrohodnosti právního státu.

Z uvedených důvodů pokládá Nejvyšší soud za nezbytné uvést ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona do souladu s požadavkem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to upřesnění důvodů propuštění z vojska jejich doplněním o další případ, totiž o případ osob pravomocně odsouzených pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního zákona.

V tomto smyslu se obrátila předsedkyně Nejvyššího soudu dne 10. srpna 1998 na ministra obrany. Dne 9. září 1998 obdržela odpověď se sdělením, že navrženou úpravu branného zákona ministr obrany odmítá proto, že nově navrhovaný branný zákon již vůbec neobsahuje ustanovení o propuštění z vojska a že z hlediska rovnosti občanů nelze některé z nich zprostit branné povinnosti jen proto, že pro odmítnutí vojenské činné služby byli již potrestáni. To se týká obzvláště mimořádné služby za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu. V souvislosti s přípravou nového branného zákona se též navrhuje novelizace § 269 trestního zákona.

Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjadřuje pochybnosti o návrhu Nejvyššího soudu. Uvádí zejména, že: „Pochybnosti lze mít i o tom, zda v uplatňování státní moci v posuzovaných případech podle § 22 odst. 1 branného zákona lze při důsledném respektování nálezů Ústavního soudu, vztahujících se k této věci, spatřovat nesoulad s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ... . Navrhovatel z hlediska případného zrušení předmětného ustanovení dostatečně neobjasnil důvody, které jej vedly k názoru o protiústavnosti výše uvedeného stavu, respektive citovaného ustanovení branného zákona.". Dle citovaného vyjádření se nepovažuje povinnost státních orgánů zasílat občanům opětovné povolávací rozkazy v daném kontextu za relevantní. Dále se uvádí, že případné doplnění § 22 odst. 1 branného zákona o další důvod propuštění z vojska spočívající v odsouzení podle § 269 trestního zákona by mohlo ve svých důsledcích vést i k tomu, že by byl výkon vojenské služby v budoucnu znemožněn i občanovi, který byl pro tento trestný čin odsouzen a později projevil vůli vojenskou službu absolvovat. Vyjádření Poslanecké sněmovny souhlasí s požadavkem na přesné, jasné a jednoznačné vymezení jednotlivých ustanovení právních předpisů. Má však za to, že při posuzování dané věci bude třeba vzít v úvahu, zda se v případě § 22 odst. 1 branného zákona jedná skutečně pouze o neúplnost tohoto ustanovení vyplývající z příslušných nálezů Ústavního soudu anebo zda zachování platného znění tohoto ustanovení je odůvodněno zájmem nerozšiřovat důvody pro propuštění z vojska i na občany odsouzené pro nenastoupení služby v ozbrojených silách. Zakotvení takového dalšího důvodu by totiž mohlo ohrozit plnění úkolů ozbrojených sil zejména v době branné pohotovosti státu.

Pokud jde o návrh na zrušení § 269 a 270 trestního zákona, poukazuje Poslanecká sněmovna na skutečnost, že jak ústavností, tak i vymezením skutkové podstaty trestného činu podle § 269 trestního zákona se ve svých nálezech již opětovně zabýval Ústavní soud. V této souvislosti vyjádřil názor, že skutková podstata tohoto trestného činu je poměrně přesně a konkrétně definována. Poukazuje rovněž na to, že Ústavní soud dospěl k názoru, že zmíněné ustanovení, jakkoli zřejmě vyžaduje úpravy, není ve své podstatě neústavní, jak o tom svědčí např. nález Ústavního soudu č. 32/1997 Sb.

V závěru vyjádření Poslanecká sněmovna uvádí, že jak trestní zákon, tak branný zákon byly schváleny potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny. Za tohoto stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost těchto zákonů a přijal příslušná rozhodnutí.

K návrhu Nejvyššího soudu na zrušení uvedených právních předpisů se vyjádřili také vedlejší účastníci, kteří vítají snahu řešit otázku uplatnění práva na odepření vojenské služby. Podle jejich názoru je třeba § 22 odst. 1 branného zákona zrušit za předpokladu, že by nebylo možno do výkladu tzv. jiných okolností působících zánik branné povinnosti dle písmene d) tohoto ustanovení zahrnout i předchozí pravomocné odsouzení pro trvalé odepření vojenské služby. Pokud problém spočívá pouze v nesprávném výkladu „jiných okolností“, pak by vedlejší účastníci nepovažovali za nutné rušit § 22 odst. 1 branného zákona. Upozorňují i na § 11 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, v platném znění, podle něhož mohou dosáhnout propuštění z vojska osoby, jež byly „pravomocně odsouzeny za odmítnutí výkonu vojenské služby nebo vojenských cvičení motivované důvody svědomí nebo náboženského vyznání“, ovšem pouze za předpokladu, že právní moc rozsudku nastala před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, tj. před 14. březnem 1990. Dle názoru vedlejších účastníků by postačilo zrušit v § 11 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb. pouze slova: „před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě“. Pokud jde o § 269 a 270 trestního zákona, navrhují vedlejší účastníci jejich zrušení nálezem Ústavního soudu s poskytnutím lhůty k nové úpravě.

II. II.

Návrh Nejvyššího soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy a dle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nepřenáší na Ústavní soud pravomoc rozhodovat konkrétní soudní případy. Úkolem Ústavního soudu - a to na požádání kteréhokoli z obecných soudů - je pouze zjistit, zda ten či onen zákon, jehož má být obecným soudem při řešení věci použito, je či není v rozporu s Ústavou, ústavními zákony, Listinou, jakož i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy. Zjišťování ústavnosti napadeného ustanovení zákona má povahu kontroly abstraktní normy, neboť při posouzení ústavnosti tohoto ustanovení Ústavní soud rozhoduje, aniž by projednával nebo posuzoval onu konkrétní věc, jež je předmětem řízení před obecnými soudy a jež přiměla obecný soud k vyžádání rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti předpisu, jehož má být v konkrétní věci použito.

Ústavní soud po zvážení návrhu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona a § 269 a 270 trestního zákona, jakož i stanovisek k tomuto návrhu dospěl k názoru, že přes veškeré výhrady k dosavadní úpravě návrh na zrušení těchto ustanovení pro jejich namítaný rozpor s Ústavou není důvodný.