Instituty starobního důchodu a důchodu invalidního jsou ovšem zcela odlišnými kategoriemi, které mají v systému důchodového pojištění své opodstatnění a jedna druhou nenahrazuje. Odchod do starobního důchodu je vázán na jiné podmínky než přiznání invalidního důchodu. Podmínkou nároku na starobní důchod je získání potřebné doby pojištění a dosažení stanoveného věku, popř. splnění dalších zákonných podmínek. Naproti tomu, pro přiznání nároku na invalidní důchod je rozhodující zdravotní hledisko (invalidita pojištěnce) a potřebná doba pojištění (podle předchozí právní úpravy potřebná doba zaměstnání), která je kratší než u důchodu starobního. Nelze opomenout ani hledisko ekonomické. Zatímco konstrukce výpočtu plného invalidního důchodu je shodná s konstrukcí výpočtu starobního důchodu, výše procentní výměry se v případě předčasného starobního důchodu snižuje. Později přiznaný předčasný starobní důchod je valorizován méně než důchod invalidní. U předčasného starobního důchodu je na rozdíl od důchodu invalidního vyloučena pracovní aktivita. Přiznání předčasného starobního důchodu se považuje za změnu poměrů podle § 202 odst. 1 zákoníku práce, která má za následek ztrátu nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Z uvedených aspektů vyplývá, že nahrazením plného invalidního důchodu předčasným starobním důchodem by došlo ke zhoršení dosavadního postavení příslušných invalidních důchodců. Ustanovení § 78 zákona o důchodovém pojištění není tudíž konzumováno ani kompenzováno ustanoveními § 30 a 31 tohoto zákona.
Ani srovnání zvýhodněného postavení „stavovských“ důchodců s postavením skupiny tělesně postižených pojištěnců, jak je provedl navrhovatel, Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné. Pro posouzení, zda je určitá právní úprava diskriminační či nikoli, musí být srovnávané osoby ve stejném nebo analogickém postavení. Skupiny „stavovských“ invalidních důchodců a tělesně postižených osob však v takovém srovnatelném postavení nejsou, neboť jejich invalidita vyplývá z rozdílných příčin a charakteristik jejich (ne)schopnosti výkonu soustavné výdělečné činnosti. Ústavní soud však především připomíná zásadně derogační povahu svých pravomocí. Ke zlepšení postavení skupiny tělesně postižených pojištěnců by bylo třeba pozitivního zásahu zákonodárce, nikoli derogačního zásahu Ústavního soudu. Jakkoli by mohl Ústavní soud sympatizovat s navrhovatelovým názorem, že by měla skupina tělesně postižených požívat stejných výhod jako okruh „stavovských“ důchodců, musí konstatovat, že je pouze věcí zákonodárce, zda určité skupině stanoví více výhod než jiné, pokud přitom nepostupuje libovolně. Za dané situace, kdy neshledal zvýhodnění jedné kategorie osob jako protiústavní, není Ústavní soud oprávněn zákonodárce zastoupit a jeho chybějící vůli ke zvýhodnění jiné kategorie rekonstituovat.
S ohledem na vše, co bylo uvedeno výše, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení § 78 zákona o důchodovém pojištění samo o sobě i ve spojení s ostatními ustanoveními tohoto zákona upravuje takové zvýhodnění starších „stavovských“ důchodců, které lze považovat za legitimní i přiměřené. Neporušuje tudíž ústavní princip rovnosti. Proto Ústavní soud návrh na zrušení § 78 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zamítl.
Následující stránka