Jedním ze základních atributů samosprávy je právo samosprávných celků samostatně hospodařit se svým majetkem, a to na vlastní účet a vlastní odpovědnost. Obsah vlastnického práva tvoří oprávnění vlastníka věc držet, užívat ji, požívat její plody a užitky, jakož i oprávnění s věcí nakládat. Přitom možnost s věcí nakládat je považována za stěžejní. Jak však vyplývá z konkrétního případu, během jehož projednávání Vrchní soud v Praze přerušil řízení a předložil ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích k posouzení Ústavnímu soudu, je na základě tohoto ustanovení v některých případech, resp. některými ministerstvy jednostranně toto právo k nabývanému majetku omezováno takovým způsobem, který činí ze samosprávných krajů spíše správce cizího majetku nežli vlastníka. Je třeba přisvědčit navrhovateli, že stav, kdy stát se cítí být oprávněn zavázat samosprávné kraje jakýmikoliv podmínkami, jejichž neplnění navíc sankcionuje citelnými pokutami, je v rozporu s čl. 101 odst. 4 Ústavy, podle kterého stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen tehdy, vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Napadené platné a účinné znění § 19 odst. 1 zákona o krajích však neobsahuje žádné zákonné vymezení pro stanovení podmínek hospodaření s nabytým majetkem, a zakládá tedy absolutní volnost či spíše možnost libovůle orgánů státu při jejich stanovení. Takový stav umožňuje, že ve stejných případech se nemusí postupovat stejně, možné budoucí rozhodnutí orgánů státu je nepředvídatelné, a ve svých důsledcích může závažným způsobem porušovat rovnost samosprávných subjektů, kterým je majetek převáděn či na které přechází. Postup státu je v tomto případě zásadně odlišný od postupu při předání majetku obcím, které získaly majetek přechodem přímo ze zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tento zákon nestanovil pro hospodaření obcí s takto získaným majetkem žádné další podmínky ani nepodmiňoval tento přechod žádným rozhodnutím ústředních orgánů státní správy s možností výhrady podmínek.
Kromě uvedených výhrad vzbuzuje platné a účinné znění § 19 odst. 1 zákona o krajích i pochybnosti z hlediska právní teorie a vžité právní terminologie, když pod stejný režim řadí jak převedení majetku, tak i jeho přechod. K přechodu majetku dochází na základě právní skutečnosti, v tomto případě zákona č. 157/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, čili nezávisle na vůli subjektu. V takovém případě může podmínky nakládání s takovým majetkem stanovit pouze zákon, a nikoli správní úřad. Tento zákon však žádné podmínky spojené s tímto přechodem nestanoví. Upravuje pouze formální náležitosti budoucích správních rozhodnutí a za jediné ustanovení, které ex lege do jisté míry omezuje budoucí vlastníky, lze považovat pouze ustanovení § 4, podle kterého tam, kde byl nebo bude uplatněn restituční nárok, stává se kraj povinnou osobu podle zvláštních předpisů. Na druhé straně k převodu vlastnického práva dochází smlouvou a v tomto dvoustranném aktu lze nepochybně sjednat i další podmínky. Na toto zmatení pojmů pak navazují i ustanovení § 19 odst. 2 a 3 zákona o krajích, která sankcionují porušení povinností uložených podle odstavce 1 bez rozdílu, ačkoli takový postih by připadal v úvahu jen při porušení povinností či podmínek stanovených při přechodu vlastnictví ex lege, zatímco těžko mohou takové sankce obstát, uzavřel-li kraj jako veřejnoprávní korporace se státem smlouvu o převodu majetku. V takovém případě lze sankce toliko sjednat ve smlouvě.
Těchto problémů si byla zřejmě vědoma i vláda, která v návrhu novelizace zákona o krajích navrhovala jiné znění § 19, které však nakonec nebylo zákonodárným sborem akceptováno, a tento paragraf byl v konečném znění ze zákona vypuštěn (s účinností od 1. ledna 2003). Z obecné části důvodové zprávy však vyplývá, že účelem novely zákona o krajích (č. 231/2002 Sb. ) je mimo jiné rozšířit působnost krajů, což je nutné k tomu, aby kraje mohly v plné míře naplňovat své poslání, jež jim podle Ústavy coby významným orgánům územní samosprávy náleží. Pokud zákonodárce zákonem č. 231/2002 Sb. celý § 19 zákona o krajích zrušil, lze to považovat vzhledem k okolnostem za projev jeho poznání, že ustanovení § 19 neodpovídalo svou konstrukcí ústavním požadavkům plynoucím z čl. 101 odst. 4 Ústavy a že svou obecností a neurčitostí nenaplnilo znaky předvídatelnosti, dostatečné preciznosti a jasnosti, jimiž se vyznačuje pojem „zákon“ v právním státě. Tím, že § 19 nenaplnil uvedené znaky, neposkytoval zjevně adresátům (krajům) dostatečnou ochranu proti svévoli či libovůli státní moci. Napadené ustanovení tak umožnilo, aby noví vlastníci byli ve svých právech vyplývajících z čl. 11 Listiny omezeni způsobem, který nešetří smysl a podstatu těchto práv, a je proto v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Uvedený stav by nebyl v souladu ani s Evropskou chartou místní samosprávy, která byla do právního řádu České republiky včleněna sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 181/1999 Sb. s účinností od 1. září 1999. Podle čl. 8 Evropské charty místní samosprávy lze jakýkoli správní dozor nad samosprávnými společenstvími vykonávat jen tak, jak to stanoví Ústava nebo zákon.
Ze všech uvedených důvodů vyhověl Ústavní soud návrhu Vrchního soudu v Praze a ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Ústavní soud zvážil i zrušení navazujících odstavců 2 a 3 § 19 zákona o krajích, vědom si toho, že v nálezu ze dne 31. října 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01, vyhlášeném pod č. 424/2001 Sb. a publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 164, zaujal názor, který by takový postup umožňoval i bez návrhu. V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil, že za situace, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení jiné ustanovení od zrušeného obsahově odvislé ztrácí rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence, je dán důvod i pro zrušení tohoto ustanovení, aniž by se jednalo o postup ultra petitum. Vzhledem k tomu, že k této vlastně technické derogaci došlo uvedenou novelou zákona o krajích, která nabude účinnosti 1. ledna 2003, omezil se Ústavní soud v tomto případě pouze na zrušení klíčového ustanovení, které výslovně bylo napadeno, tedy § 19 odst. 1 zákona o krajích.