Nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/11 ve věci návrhu na zrušení § 88a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

Odůvodnění

I. Rekapitulace návrhu I.

1. 1. Ústavnímu soudu byl dne 27. května 2011 doručen návrh Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též „navrhovatel“), doplněný podáním ze dne 1. července 2011, na zrušení § 88a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též „napadené ustanovení“).
2. 2. Navrhovatel, před kterým probíhá řízení o návrhu Vojenské policie na vydání příkazu ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a trestního řádu, se domnívá, že o tomto návrhu nemůže rozhodnout z důvodu rozporu uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem. V této souvislosti odkazuje na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. března 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (94/2011 Sb.), zejména jeho bod 54, podle nichž napadené ustanovení nerespektuje některé ústavněprávní limity a požadavky. Má za to, že toto ustanovení není v souladu se základním právem na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť pro případ nařízení sdělení údajů o telekomunikačním provozu za účelem objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení neobsahuje dostatečné garance práv uživatelů služeb elektronických komunikací, jež by byly srovnatelné s těmi, které pro případ nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu předpokládá § 88 trestního řádu. V případě obou institutů se procesní postup zásadně rozchází, aniž by bylo zřejmé, z jakého důvodu zákonodárce restriktivně přistoupil k úpravě procesního postupu podle § 88 trestního řádu, zatímco procesní postup podle napadeného ustanovení pojal značně benevolentně. Z úřední činnosti je přitom navrhovateli známo, že tato benevolence zapříčiňuje inflaci návrhů na předmětný procesní postup, zejména ze strany Policie České republiky, orgánů celního ředitelství, orgánů Vojenské policie, což znesnadňuje roli soudu jako garanta a ochránce práv osob zaručených ústavním pořádkem v trestním řízení.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem II.

1. 3. Ve smyslu § 42 odst. 4 a § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) zaslal Ústavní soud předmětný návrh na zrušení napadeného ustanovení účastníkům řízení.
2. 4. Senát ve svém vyjádření ze dne 29. července 2011, podepsaném jeho předsedou Milanem Štěchem, stručně shrnul průběh legislativního procesu. Napadené ustanovení se stalo součástí trestního řádu na základě jeho novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jejímž předmětem byly významné reformní změny trestního řízení. Senátní projednávání novely se tohoto ustanovení nedotklo, bylo však zaznamenáno, že k jeho doplnění do vládního návrhu zákona došlo na základě jednoho ze dvou pozměňovacích návrhů různých výborů. Navzdory tomu, že vláda podpořila s argumentací o ústavní vhodnosti jeden z nich, však Poslanecká sněmovna upřednostnila ten druhý, jenž jako podmínku nařízení sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu blíže nespecifikoval závažnost trestného činu, pro který se vede trestní řízení. Závěrem Senát uvedl, že v době přijímání napadeného ustanovení odkazoval § 88a trestního řádu k poněkud spořejšímu rozsahu užívaných provozních a lokalizačních údajů, který tehdy vymezoval ještě zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů.
3. 5. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření ze dne 1. srpna 2011, podepsaném její předsedkyní Miroslavou Němcovou, rovněž stručně shrnula průběh legislativního procesu, k čemuž dodala, že v reakci na nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 zpracovává Ministerstvo vnitra ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem průmyslu a obchodu návrh novely zákona o elektronických komunikacích a trestního řádu. Lze tedy předpokládat, že na podzim tohoto roku bude příslušný vládní návrh projednávat Poslanecká sněmovna.
4. 6. Všichni účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání. Protože ani Ústavní soud neočekával od tohoto jednání další objasnění věci, upustil od něj podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

III. Dikce napadeného ustanovení III.

1. 7. Předmětem posouzení souladu s ústavním pořádkem je ustanovení § 88a trestního řádu, které zní následovně:

   „(1) Je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělily jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn.

   (2) Příkazu podle odstavce 1 není třeba, pokud k poskytnutí údajů dá souhlas uživatel telekomunikačního zařízení, ke kterému se mají údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovat.“.

IV. Podmínky aktivní legitimace navrhovatele IV.

1. 8. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je soud oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jež mají být aplikovány v rámci jeho rozhodovací činnosti, dojde-li k závěru o jejich rozporu s ústavním pořádkem.
2. 9. Obvodní soud pro Prahu 6 podal návrh na zrušení § 88a trestního řádu v souvislosti s rozhodováním o žádosti Vojenské policie o vydání příkazu ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu ve věci důvodného podezření z trestného činu ohrožení utajované informace podle § 317 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Řízení o této žádosti je před navrhovatelem vedeno pod sp. zn. 37 Nt 2309/2011. Poněvadž právě napadené ustanovení stanoví předmětnou pravomoc předsedy senátu, resp. v přípravném řízení soudce, jakož i podmínky, na jejichž základě může k vydání příkazu ke sdělení uvedených údajů dojít, je zřejmé, že má být v dané věci aplikováno. Tím je zároveň dána aktivní legitimace tohoto soudu k podání návrhu na jeho zrušení.

V. Posouzení kompetence a ústavní konformity legislativního procesu V.

1. 10. V řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů posuzuje Ústavní soud podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, zda byl zákon nebo jiný právní předpis přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence, zda byl přijat ústavně předepsaným způsobem a zda jeho obsah je v souladu s ústavními zákony a v případě jiného právního předpisu i se zákony.
2. 11. Jak již bylo zmíněno ve vyjádření Senátu, napadené ustanovení bylo do trestního řádu doplněno zákonem č. 265/2001 Sb., přičemž poté, co tento zákon nabyl platnosti, nebylo předmětem žádných dalších změn nebo doplnění. Vzhledem k tomu, že v dané věci je mimo jakoukoliv pochybnost, že Parlament České republiky měl ve smyslu čl. 15 odst. 1 Ústavy kompetenci přijmout tento zákon, přistoupil Ústavní soud k posouzení, zda k jeho přijetí došlo ústavně předepsaným způsobem. Vyšel přitom z vyjádření účastníků řízení, jakož i z těsnopiseckých zpráv Poslanecké sněmovny a Senátu a dalších veřejně přístupných dokumentů vztahujících se k legislativnímu procesu.
3. 12. Napadené ustanovení se stalo součástí vládního návrhu zákona, jenž byl poslancům rozeslán jako sněmovní tisk č. 785/0 (Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002), na základě pozměňovacího návrhu výboru pro obranu a bezpečnost. Návrh zákona ve znění tohoto pozměňovacího návrhu byl Poslaneckou sněmovnou schválen ve třetím čtení dne 25. května 2001 na její 36. schůzi, kdy pro něj hlasovalo 169 z přítomných 174 poslanců, žádný z nich nebyl proti a pět poslanců se hlasování zdrželo. Senát projednal a schválil návrh zákona, který byl senátorům rozeslán jako senátní tisk č. 66/1 (Senát, 3. funkční období, 2000-2002), dne 29. června 2001 na své 8. schůzi. Z přítomných 60 senátorů hlasovalo pro jeho přijetí 58, dva se zdrželi hlasování. Zákon byl dne 2. července 2001 doručen prezidentu republiky, který jej 11. července 2001 podepsal. Dne 31. července 2001 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 102 pod číslem 265/2001 Sb., přičemž účinnost nabyl dnem 1. ledna 2002.
4. 13. Uvedená zjištění považoval Ústavní soud za dostačující pro závěr, že napadené ustanovení bylo do trestního řádu doplněno zákonem přijatým ústavně předepsaným způsobem. Vzal přitom rovněž v úvahu, že navrhovatel ve svém návrhu nijak nezpochybňoval ústavnost přijetí a vydání tohoto zákona. Z tohoto důvodu přistoupil k věcnému posouzení napadeného ustanovení.

VI. Právo na respekt k soukromému životu v podobě práva na informační sebeurčení VI.

1. 14. Hned v úvodu vlastního posouzení je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se k otázce souladu napadeného ustanovení s ústavním pořádkem částečně vyjádřil již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10, kterým na návrh skupiny poslanců zrušil § 97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, jakož i prováděcí vyhlášku k těmto ustanovením. Tato ustanovení stanovovala fyzickým a právnickým osobám, které zajišťují veřejnou komunikační síť nebo poskytují veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, povinnost uchovávat při této činnosti po určitou dobu vytvořené a zpracované provozní a lokalizační údaje. Napadené ustanovení sice nebylo v dané věci předmětem řízení, Ústavní soud ale nemohl přehlédnout jeho věcnou souvislost s tehdy napadenou právní úpravou, neboť až jím byl vymezen, byť nikoliv výlučně, účel předmětné povinnosti, jakož i podmínky, za nichž bylo možné tyto údaje použít. Z tohoto hlediska tak všechna zmíněná ustanovení vytvářela určitou komplexní právní úpravu uchovávání předmětných dat pro účely trestního řízení, pročež k ní jako k celku musel ve svém posouzení přihlédnout i Ústavní soud.
2. 15. Na právní závěry obsažené v uvedeném nálezu lze navázat i v dané věci, a to nejen z hlediska vymezení obecných východisek pro přezkum napadeného ustanovení, nýbrž i jeho vlastního posouzení. Ve shodě s navrhovatelem považuje Ústavní soud čl. 13 Listiny za relevantní kritérium pro přezkum napadeného ustanovení, neboť jak konstatuje ve své ustálené judikatuře, ochrana poskytovaná tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením se netýká jen jejich vlastního obsahu, nýbrž i dalších údajů evidovaných při registraci telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétním osobám [srov. např. nález ze dne 22. ledna 2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000 (N 11/21 SbNU 83); nález ze dne 13. února 2001 sp. zn. IV. ÚS 536/2000 (N 29/21 SbNU 251); nález ze dne 27. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 78/01 (N 123/23 SbNU 197); nález ze dne 13. září 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05 (N 161/42 SbNU 327); nález ze dne 27. září 2007 sp. zn. II. ÚS 789/06 (N 150/46 SbNU 489)]. Z hlediska systematiky základních práv zaručených ústavním pořádkem je však nezbytné posuzovat napadené ustanovení v širším kontextu, tedy především z hlediska práva uživatelů služeb elektronických komunikací na respekt k soukromému životu, jehož garanci lze dovozovat z čl. 7 odst. 1, čl. 10, 12 a 13 Listiny, jakož i z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Skutečnost, že Listina vymezuje toto základní právo na více místech, neznamená, že by na něj při výkladu nemělo být nahlíženo jako na celek. Vzhledem k úzké provázanosti požadavků na respekt k soukromí a jeho ochranu s rozvojem technických a technologických možností, jež zvyšují svobodu ohrožující potenciál státu, je totiž i při výkladu jednotlivých jejích ustanovení nezbytné respektovat účel obecně chápaného a dynamicky se vyvíjejícího práva na soukromí jako takového a uvažovat o něm v jeho dobové celistvosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, body 28 a 31).
3. 16. V posledně citovaném nálezu bylo uvedeno, že „primární funkcí práva na respekt k soukromému životu je zajistit prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální osobnosti. Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti), právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům.“ (bod 29). Uvedený aspekt tohoto práva nachází své výslovné vyjádření v čl. 10 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Tímto způsobem vymezené základní právo, jež lze ve spojení s čl. 13 Listiny zkráceně označit jako právo na informační sebeurčení [k tomuto pojmu srov. nález ze dne 17. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), body 34 a 35; nález ze dne 1. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 705/06 (N 207/51 SbNU 577), bod 27; nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, body 29 až 35], dotváří spolu se svobodou osobní, svobodou v prostorové dimenzi (domovní), svobodou komunikační a dalšími ústavně garantovanými základními právy osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu je jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec nutno respektovat a důsledně chránit (bod 31). Nebude-li totiž jednotlivci garantována možnost hlídat a kontrolovat obsah i rozsah osobních dat a informací jím poskytnutých, jež mají být zveřejněny, uchovány či použity k jiným než původním účelům, a tedy on sám nebude mít možnost rozpoznat a zhodnotit důvěryhodnost svého potenciálního komunikačního partnera a případně tomu uzpůsobit i své jednání, pak nutně dochází k omezení až potlačování jeho práv a svobod, jež není ve svobodné a demokratické společnosti akceptovatelné (srov. též rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 15. prosince 1983, BVerfGE 65, 1 - Volkszählungsurteil, odst. 154).
4. 17. Uvedené pojetí práva na informační sebeurčení je kompatibilní rovněž se závěry Evropského soudu pro lidská práva, který jeho ochranu dovodil z práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. Tento soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah uvedeného článku, neboť výraz „soukromý život“ nesmí být interpretován restriktivně. Za zásahy do soukromí jednotlivců přitom označil mimo jiné zásahy v podobě kontroly dat, obsahu pošty, odposlechu telefonních hovorů (např. rozhodnutí ze dne 6. září 1978 ve věci stížnosti č. 5029/71 - Klass a další proti Německu, bod 41; rozhodnutí ze dne 2. srpna 1984 ve věci stížnosti č. 8691/79 - Malone proti Spojenému království, bod 64; rozhodnutí ze dne 24. dubna 1990 ve věci stížnosti č. 11801/85 - Kruslin proti Francii, bod 26; rozhodnutí ze dne 25. března 1998 ve věci stížnosti č. 23224/94 - Kopp proti Švýcarsku, bod 50) nebo zjišťování údajů o telefonních spojeních (např. rozhodnutí ze dne 25. září 2001 ve věci stížnosti č. 44787/98 - P. G. a J. H. proti Spojenému království, bod 42; rozhodnutí ze dne 16. února 2000 ve věci stížnosti č. 27798/95 - Amann proti Švýcarsku).
5. 18. Ústavní soud připomíná, že uvedená obecná východiska týkající se práva na respekt k soukromému životu v podobě práva na informační sebeurčení, včetně relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva nebo zahraničních soudů, podrobně vyložil v bodech 26 až 35 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10, na které na tomto místě s ohledem na jejich relevanci v dané věci odkazuje.