§ 3
změněno 1. 3. 1993 zákonem 84/1993 Sb.
§ 3 (1) Občan, jehož příjem je vyšší než částky životního minima, se považuje se zřetelem na jeho celkové sociální a majetkové poměry za sociálně potřebného, jsou-li nezbytné náklady na zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytné náklady na domácnost stanovené zvláštním zákonem5) odůvodněně vyšší a občan nemůže tyto náklady uhradit vlastním přičiněním. (2) Občan se nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat; na občanu však nelze požadovat prodej nebo pronájem nemovitosti nebo bytu, kterou které užívá k přiměřenému trvalému bydlení. (3) Občan se nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže je umístěn v ústavu sociální péče s celoročním pobytem, v psychiatrické léčebně, v léčebně pro dlouhodobě nemocné nebo v jiném obdobném zařízení, ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody a dále při výkonu základní vojenské služby, náhradní služby a civilní služby. (4) Nedosahuje-li příjem občana částek životního minima proto, že jestliže není v pracovním nebo obdobném poměru vztahu ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost, nepovažuje se za sociálně potřebného, jestliže a není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání zaměstnání6);6 to však neplatí, jde-li o občany uvedené v § 1 odst. 3, nebo b) splnění této podmínky se nevyžaduje u občanů po dobu, po kterou nemá nárok na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání z důvodů uvedených v § 1 14 odst. 2 1 písm. d) až f) zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb., anebo c) jestliže nastoupil vojenskou základní (náhradní) službu, civilní službu, výkon trestu odnětí svobody nebo byl vzat do vazby.