§ 3
změněno 1. 1. 1994 zákonem 307/1993 Sb.
§ 3 (1) Občan, jehož příjem je vyšší než částky životního minima, se považuje se zřetelem na jeho celkové sociální a majetkové poměry za sociálně potřebného, jsou-li nezbytné náklady na zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytné náklady na domácnost stanovené zvláštním zákonem5) odůvodněně vyšší a občan nemůže tyto náklady uhradit vlastním přičiněním. (2) Občan se nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat; na občanu však nelze požadovat prodej nebo pronájem nemovitosti nebo bytu, které užívá k přiměřenému trvalému bydlení. (3) Občan se nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, a) jestliže není v pracovním nebo obdobném vztahu ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání6); to však neplatí, jde-li o občany uvedené v § 1 odst. 3, nebo b) po dobu, po kterou nemá nárok na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání z důvodů uvedených v § 14 odst. 1 písm. d) až f) zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb., anebo c) jestliže nastoupil vojenskou základní (náhradní) službu, civilní službu, výkon trestu odnětí svobody nebo byl vzat do vazby. (4) Osoba samostatně výdělečně činná nebo spolupracující osoba, jejíž příjem pouze z toho důvodu, že se nepřihlásila k nemocenskému pojištění těchto osob,15) a nemá proto nárok na dávky z tohoto pojištění, nedosahuje částek životního minima, se nepovažuje za sociálně potřebnou.