§ 1
změněno 1. 1. 2012 zákonem 391/2011 Sb.
§ 1 (1) Schopnost osoby zvládat úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti základní životní potřeby se pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí podle činností aktivit, které jsou pro jednotlivé úkony stanoveny základní životní potřeby vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce. (2) Schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby. (3) Při hodnocení schopnosti osoby zvládat úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti základní životní potřeby se posuzuje hodnotí a) tělesné struktury a b) tělesné funkce duševní, zda je osoba schopna dlouhodobě mentální, samostatně smyslové, spolehlivě oběhové, dechové, hematologické, imunologické, endokrinologické, metabolické, zažívací, vylučovací, neuromuskuloskeletální, včetně hrubé a opakovaně rozpoznat potřebu úkonu jemné motoriky, úkon fyzicky provádět obvyklým způsobem a kontrolovat správnost provádění úkonu funkce hlasu, řeči a kůže, a to ve vztahu k rozsahu a tíži poruchy funkčních schopností. (34) Při hodnocení schopnosti Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby zvládat úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti se přihlíží k provedení úkonu využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s použitím kompenzační pomůcky jen využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v případech stanovených přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v příloze č přijatelném standardu. 1 k této vyhlášce.