Zákoník práce

§ 232 (1) Organizace jsou povinny zajišťovat plnění svých úkolů především pracovníky v pracovním poměru; jen výjimečně mohou k plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s občany také dohody k provedení některých prací o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce), pokud je to nezbytné k lepšímu plnění úkolů organizace, zkvalitnění služeb obyvatelstvu nebo k umožnění širší účasti na společenské práci občanům, kteří pro svůj zdravotní stav, pokročilý věk nebo úkoly při výchově dětí nemohou konat práci jsou-li splněny podmínky uvedené v pracovním poměru, a to v rozsahu odpovídajícím jejich možnostem a schopnostem dalších ustanoveních této části. (2) Dohody o pracovní činnosti lze uzavírat: a) k provádění opětující se pracovní činnosti, jejíž výkon v pracovním poměru by byl vzhledem k jejímu rozsahu z hlediska organizace při níž průměrná doba skutečného výkonu práce nepřesahuje polovinu stanovené týdenní pracovní doby, u prací sezónní povahy stanovenou týdenní pracovní dobu, a ekonomického řízení neúčelný která je ve sjednaném rozsahu vykonávána buď a nehospodárný (dohody o pracovní činnosti) nepravidelně podle časových možností pracovníka, nebo b) pravidelně, avšak za takových provozních podmínek, že z hlediska zájmů společnosti bylo by pro organizaci neúčelné a nehospodárné, aby výkon této činnosti soustavně řídila, sledovala její provádění a kontrolovala dodržování stanovené pracovní doby. (3) Dohody o provedení práce lze uzavírat jen k provedení ojedinělého určitého pracovního úkolu vymezeného výsledkem práce, který není možno zajistit pracovníky organizace v rámci jejich povinností vyplývajících z pracovního poměru buď proto, že tento úkol nevyplývá z běžné činnosti organizace, nebo vyžaduje-li proto, že to výjimečně vyžaduje povaha úkolů organizace (dohody o provedení práce) takového úkolu.