Zákoník práce

§ 1 (1) Mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vznikají pracovněprávní vztahy. (2) Pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování. (3) Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání; za nerovné zacházení se nepovažuje rozlišování, které stanoví tento zákoník nebo zvláštní právní předpis nebo kdy je pro to věcný důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec vykonává, a který je pro výkon této práce nezbytný. (4) V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv přímá i nepřímá diskriminace zaměstnanců z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a náboženství rodinného stavu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích a jiných sdruženích nebo organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství nebo mateřství se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. Za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, národnosti navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci. (5) Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení z důvodu uvedeného v odstavci 4, etnického pokud z povahy pracovních činností nebo sociálního původu souvislostí vyplývá, majetku že tento důvod představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon práce, rodu kterou má zaměstnanec vykonávat, zdravotního stavu a který je pro výkon této práce nezbytný; cíl sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Za diskriminaci se rovněž nepovažuje dočasné opatření zaměstnavatele směřující k tomu, věku aby při přijímání zaměstnanců do pracovněprávního vztahu, manželského při odborné přípravě a rodinného stavu příležitosti dosáhnout funkčního nebo povinností jiného postavení v zaměstnání bylo dosaženo rovnoměrného zastoupení mužů a žen, pokud k rodině takovému opatření existuje důvod spočívající v nerovnoměrném zastoupení mužů a žen u zaměstnavatele. Je zakázáno i takové jednání Postup zaměstnavatele však nesmí směřovat v neprospěch zaměstnance opačného pohlaví, které diskriminuje nikoliv přímo, ale až ve svých důsledcích jehož kvality jsou vyšší než kvality současně s ním přijímaných zaměstnanců do pracovněprávního vztahu. Za diskriminaci (6) Přímou diskriminací se nepovažují případy rozumí jednání nebo opomenutí, které stanoví tento zákoník kdy je, bylo, nebo zvláštní právní předpis by bylo, na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů (§ 1 odst. 4), se zaměstnancem zacházeno nevýhodněji či výhodněji než s jiným zaměstnancem. (7) Nepřímou diskriminací se rozumí jednání nebo opomenutí, kdy zdánlivě neutrální rozhodnutí, rozlišování nebo postup zaměstnavatele znevýhodňuje či zvýhodňuje zaměstnance vůči jinému na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů (§ 1 odst. 4); nepřímou diskriminací z důvodů zdravotního stavu je pro to věcný důvod spočívající i odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, která jsou v povaze práce konkrétním případě nezbytná, kterou zaměstnanec vykonává aby fyzická osoba se zdravotním postižením měla přístup k výkonu pracovní činnosti a který funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání. (8) Obtěžováním se rozumí jednání, které je zaměstnancem, jehož se to týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti. (9) Sexuálním obtěžováním se rozumí jednání sexuální povahy v jakékoliv formě, které je dotčeným zaměstnancem oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, které ovlivní výkon této práce nezbytný práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. (10) Obtěžování z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, zdravotního postižení, věku, náboženství či víry a sexuální obtěžování se považuje za diskriminaci.