Nález Ústavního soudu ze dne 17. února 1999 ve věci návrhu na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních)

Odůvodnění

Navrhovatel Ing. J. B. podal dne 10. dubna 1998 Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 40/97-19 ze dne 3. února 1998, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím policejních orgánů České republiky, které nevyhověly jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu s odkazem na § 44 odst. 1 písm. d) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), s odůvodněním, že žadatel není bezúhonný, protože byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin a dosud neuplynulo 10 let od pravomocného odsouzení nebo od ukončení trestu odnětí svobody. Současně s ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že požádal o vydání zbrojního průkazu, avšak jeho žádost byla příslušnými orgány policie zamítnuta s odkazem na uvedené ustanovení zákona o střelných zbraních z toho důvodu, že není bezúhonný, protože byl v roce 1991 uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 2 000 Kč. Podle názoru navrhovatele legální i soudní výklad tohoto ustanovení zákona o střelných zbraních, totiž to, že se týká i peněžitých trestů, s nimiž není spojen výkon trestu odnětí svobody, vede k mimořádné tvrdosti a dostává se do rozporu s principem právního státu zakotveným v článku 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), neboť fakticky umožňuje stavět do jedné roviny osoby, jejichž činy vyžadují k nápravě pouze peněžitý trest, s osobami, za jejichž trestné činy je nezbytné použít podstatně závažnější sankce [§ 44 odst. 1 písm. a) a b) zákona o střelných zbraních]. Navrhovatel se cítí být tímto postupem diskriminován, když navíc poukazuje na rozpor mezi skutečností, že podle trestního zákona se po zahlazení odsouzení na pachatele hledí, jako by se trestného činu nedopustil, avšak podle jiného zákona (zákona o střelných zbraních) se na něj hledí, jako by k zahlazení nedošlo.

S ohledem na uvedené skutečnosti se IV. senát Ústavního soudu zabýval splněním podmínek § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a poté, co dospěl ke kladnému závěru, usnesením č. j. IV. ÚS 165/98-14 ze dne 14. května 1998 řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přerušil a návrh na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních postoupil plénu Ústavního soudu. Věc byla zapsána pod sp. zn. Pl. ÚS 16/98.

Navrhovatel P. M. podal dne 17. srpna 1998 ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 431/97-20 ze dne 6. května 1998, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím policejních orgánů České republiky, které nevyhověly jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu s odkazem na § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních s odůvodněním, že žadatel není bezúhonný, protože byl pravomocně odsouzen pro trestný čin a k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona se při posuzování bezúhonnosti osoby nepřihlíží. Současně s ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že jediným důvodem, proč mu nebyl vydán zbrojní průkaz, byla skutečnost, že byl v roce 1991 uznán vinným trestným činem podle § 277 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zkušební dobou 1 roku, přičemž následujícím usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 109/91 ze dne 25. června 1992 bylo uznáno, že se osvědčil a hledí se na něho podle § 60 odst. 4 trestního zákona, jako by nebyl odsouzen. Na tomto základě pak Krajský soud v Ostravě, stejně jako dříve orgány Policie České republiky, dospěl k závěru, že nesplňuje podmínku bezúhonnosti stanovenou v § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních. Trestněprávní důsledky osvědčení ve zkušební době jsou podle názoru soudu právně irelevantní, protože správní orgán musí při posuzování bezúhonnosti žadatele důsledně vycházet z legální definice tohoto pojmu a nemůže přihlížet k trestněprávním důsledkům vyplývajícím z § 60 odst. 4 trestního zákona. Krajský soud zastával názor, že podle § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních je nutno přihlížet nejen k odsouzení, které bylo zahlazeno, ale i k odsouzení, u kterého platí zákonná domněnka neodsouzení. Podle názoru navrhovatele je tento výklad extenzivní a omezuje žadatele v jeho právu na vydání zbrojního průkazu. Navíc je otázkou, zda lze na tento případ aplikovat § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, když institut zahlazení odsouzení je věcně odlišný od institutu zákonné domněnky neodsouzení. Aplikací uvedeného ustanovení došlo k porušení navrhovatelova práva na osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a je dán i rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny, když je vyloučeno, aby se osobě, která je považována za nevinnou, protože k jejímu odsouzení nelze přihlížet, přičítalo k tíži, že spáchala trestný čin.

Po zjištění, že i tento návrh splňuje podmínky stanovené v § 74 zákona o Ústavním soudu, rozhodl IV. senát Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu usnesením č. j. IV. ÚS 366/98 ze dne 13. října 1998 o přerušení řízení o ústavní stížnosti a návrh na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních postoupil plénu Ústavního soudu. Věc byla zapsána pod sp. zn Pl. ÚS 27/98.

Plénum Ústavního soudu pak usnesením Pl. ÚS 16/98 ze dne 20. ledna 1999 rozhodlo o spojení obou návrhů ke společnému projednání a rozhodnutí, přičemž budou nadále vedeny pod sp. zn. Pl. ÚS 16/98.

Ústavnímu soudu byl pod sp. zn. Pl. ÚS 1/99 předložen i návrh P. K. na zrušení § 40 odst. 1 písm. e), § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Návrh na zrušení uvedených ustanovení byl podán v souvislosti s ústavní stížností ze dne 7. prosince 1998 proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 201/98-25 ze dne 23. září 1998. Ústavní soud usnesením č. j. Pl. ÚS 1/99 ze dne 28. ledna 1999 tento návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, protože shledal, že tento návrh je nepřípustný. Podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, jestliže Ústavní soud již v téže věci jedná. V řízení o předmětném návrhu byla tato podmínka splněna, protože o téže věci jedná Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 16/98. Projednání návrhu vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 1/99 tedy bránila překážka věci zahájené. Navrhovatel však měl právo účasti na jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky poukázala ve svém vyjádření na důvodovou zprávu k § 44 odst. 1 písm. b) zákona o střelných zbraních, podle níž je kritérium bezúhonnosti další náročnou podmínkou, jež by měla v největší míře znemožnit vydávání zbrojních průkazů osobám, které vzhledem ke své minulosti a současným prokazatelným informacím o nich mohou být potenciálními nositeli nebezpečí ze zneužití zbraně. Ustanovení § 44 zákona o střelných zbraních obsahuje zejména vybrané nejzávažnější trestné činy, které jsou odstupňovány podle míry společenské nebezpečnosti, čemuž odpovídá i délka doby, po kterou žadatel o zbrojní průkaz nemůže být považován za bezúhonnou osobu. Cílem napadeného ustanovení je tedy podle názoru Poslanecké sněmovny především ochrana společnosti před potenciálním zneužitím zbraně. Z tohoto důvodu je nerozhodné, zda byl pachateli takového trestného činu uložen trest odnětí svobody nebo jiný trest anebo že odsouzení za takový trestný čin bylo již pro jiné účely podle zvláštních zákonů zahlazeno. Pominout nelze ani nerovnost spočívající v tom, že po případném zrušení předmětného ustanovení by mohl být vydán zbrojní průkaz osobě, která byla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, nikoliv však osobě, která je podle § 45 zákona o střelných zbraních pouze tzv. nespolehlivá, neboť byla v posledních 3 letech pravomocně uznána vinnou za stanovený přestupek. Za tohoto stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem, přičemž je na Ústavním soudu, aby podaný návrh posoudil a vydal příslušné rozhodnutí.

Ve svém dalším vyjádření Poslanecká sněmovna zaujala stanovisko i ve vztahu k návrhu na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Z jejího vyjádření vyplývá, že právo na vydání zbrojního průkazu je omezeno § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních, a nikoliv § 44 odst. 2 tohoto zákona, který pouze vylučuje přihlížet k trestněprávním důsledkům zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona. Lze se přitom domnívat, že absence § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních by neměla, a to i přes případné zahlazení odsouzení podle trestněprávních předpisů, vliv na stanovenou délku doby, po kterou se žadatel o zbrojní průkaz nepovažuje za bezúhonného. Totéž platí i pro institut tzv. osvědčení podle § 60 trestního zákona. Současně nelze přehlédnout ani skutečnost, že o zahlazení odsouzení rozhoduje soud na žádost nebo návrh oprávněných osob, z čehož vyplývá, že posouzení bezúhonnosti pro účely zákona o střelných zbraních by v případě, že by se přihlíželo k zahlazení odsouzení, záviselo pouze na tom, zda byl takový podnět soudu podán a jak o něm bylo rozhodnuto. Dále Poslanecká sněmovna uvedla, že se u zahlazení odsouzení podle § 69 a 70 trestního zákona a u osvědčení podle § 60 trestního zákona sice jedná o odlišné instituty, jejich důsledky jsou však totožné, tzn., že se v obou případech na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Rozlišování těchto institutů z hlediska splnění podmínek pro vydání zbrojního průkazu považuje proto za bezpředmětné. Poslanecká sněmovna považuje za bezpředmětnou též skutečnost, že poznámka pod čarou č. 13) k § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních obsahuje pouze odkaz na ustanovení trestního zákona a trestního řádu týkající se zahlazení odsouzení, protože poznámka pod čarou není součástí normativního textu právního předpisu, a nemá proto normativní povahu. I zde Poslanecká sněmovna vyjádřila názor, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem.

Z těsnopisecké zprávy o 36. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve dnech 31. října - 3. listopadu 1995 vyplývá, že zákon o střelných zbraních byl na této schůzi přijat potřebnou většinou poslanců podle čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy poměrem hlasů 65 proti 27. K projednání a přijetí zákona došlo na základě vládního návrhu č. 1665 ze dne 8. února 1995 a společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny (sněmovní tisk 1665). Tento zákon byl vyhlášen v částce 75 Sbírky zákonů České republiky rozeslané dne 13. prosince 1995 a nabyl účinnosti dnem 1. března 1996. Lze tedy mít za to, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).