VII. / VII. 4 / VII. 4. 6

Předchozí stránka

1. 118. Při posuzování ústavní konformity retrospektivního působení zákona je dle Ústavního soudu nutné aplikovat obecné pravidlo, podle něhož je pravá retroaktivita zásadně nepřípustná, zatímco nepravá retroaktivita či retrospektivní působení jsou zásadně přípustné, jde-li o opatření vhodná a potřebná k dosažení zákonem sledovaného cíle, přičemž při celkovém poměřování „zklamané“ důvěry a významu a naléhavosti důvodů nové právní regulace bude zachována hranice únosnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 7. 7. 2010 sp. zn. 2 BvL 14/02, BVerfGE 127, 1, 25, bod 58; viz též nález sp. zn. Pl. ÚS 18/14 a důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/17, zvláště body 189 a násl.).
2. 119. Ústavní soud vzhledem k dopadům § 8 odst. 3 zákona o registru smluv na „staré“ smlouvy konstatuje, že zákonodárce tyto podmínky respektoval. Důsledkem § 8 odst. 3 zákona o registru smluv sice je vznik povinnosti dotčených subjektů uveřejnit i „staré“ smlouvy, na něž předmětné ustanovení dopadá, nicméně v případě porušení této povinnosti nenastávají navrhovatelkou popsané následky (neplatnost a následné zrušení „starých“ smluv), neboť z § 9 zákona o registru smluv jednoznačně plyne, že jeho § 6 a 7, tedy ona sankční ustanovení, se uplatní prvně až na smlouvy uzavřené 1. července 2017. Jinými slovy, sám zákon o registru smluv s neuveřejněním takové „staré“ smlouvy žádný sankční následek nespojuje. Pro upřesnění lze jen doplnit, že i na tyto „staré“ smlouvy, které nově podléhají povinnosti uveřejnění v registru smluv, dopadá režim výjimek uvedených v § 3 či v § 5 odst. 6 zákona č. 340/2015 Sb., ve znění zákona č. 249/2017 Sb. Ani tvrzení navrhovatelky o protiústavnosti časových účinků zákona o registru smluv tedy Ústavní soud neshledal důvodným.

Následující stránka