Možný spor o práva a povinnosti nástupnických subjektů po státní organizaci České dráhy je svojí povahou sporem soukromoprávním, a nikoli veřejnoprávním, čili dle obecné úpravy § 7 odst. 1 občanského soudního řádu spadá do jurisdikce soudů. I když je v právní úpravě akceptovatelná konstrukce, dle níž o určité obecně vymezené skupině občanskoprávních věcí nerozhodují soudy, nýbrž orgány správní, nicméně ustanovení § 38 odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., zavádějící pravomoc Ministerstva dopravy a spojů rozhodovat soukromoprávní spory dvou přesně označených subjektů, požadavky ústavnosti úpravy jedinečného případu nesplňuje. Ve vztahu k soudnímu rozhodování civilních sporů nesplňuje ministerstvo kautely nezávislosti, zakládá mechanismus rozhodování nikoli obecný pro skupinu případů, nýbrž jedinečný toliko pro dva konkrétní subjekty práva. Proto nelze než ustanovení § 38 odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb. považovat za rozporné s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 80 Ústavy. Na uvedených závěrech Ústavního soudu nic nemění ani možnost soudního přezkumu rozhodnutí ministerstva, učiněného dle § 38 odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb. (§ 7 odst. 2 a § 244 až § 250l občanského soudního řádu).
Aplikace naznačených kautel posouzení ústavnosti zákonné úpravy jedinečného případu ve vztahu k ustanovením § 6 odst. 1 a 2, § 7 odst. 1 a 2 a části ustanovení § 42 odst. 1 a § 42 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb. pak vedla Ústavní soud k závěru návrh na zrušení uvedených zákonných ustanovení zamítnout. Lze v této souvislosti akceptovat důvodnost speciální úpravy vzniku akciové společnosti České dráhy, jak je vyjádřena v důvodové zprávě k návrhu zákona, jakož i ve vyjádření účastníka řízení Poslanecké sněmovny Parlamentu, jakož se i ztotožnit s jeho názorem, dle kterého „opuštění intabulačního principu při změně vlastnických vztahů k nemovitostem není ani v rozporu s § 133 občanského zákoníku, neboť v tomto případě nejde o převod nemovité věci na základě smlouvy, nýbrž na základě zákona a navíc sám uvedený § 133 občanského zákoníku připouští, aby i v případech, kdy se věc nemovitá převádí na základě smlouvy, může způsob nabytí vlastnictví k nemovitosti stanovit zvláštní zákon jinak“.
Ve vztahu k namítané protiústavnosti derogačních ustanovení by bylo lze spatřovat důvodnost jejich zrušení pro rozpor s čl. 1 Ústavy toliko tehdy, byla-li by budoucí právní skutečnost, s níž je zákonná derogace spjata, vymezena neurčitě a nejasně, pročež by nebylo možno s určitostí stanovit okamžik zániku platnosti derogovaných právních předpisů, anebo by tato skutečnost byla stanovena retroaktivně. O žádný z uvedených dvou případů ale u ustanovení § 42 zákona č. 77/2002 Sb. nejde; budoucí právní skutečnost, na kterou zákon váže derogaci, je vymezena určitě a jasně a její určení nevyvolává žádné odůvodněné pochybnosti.
Vědom si skutečnosti, že zrušení uvedených zákonných ustanovení bez přiměřené legisvakance by mělo za následek neaplikovatelnost předmětného zákona, jakož i skutečnosti, že vláda České republiky usnesením ze dne 10. července 2002 č. 733 schválila zakladatelskou listinu akciové společnosti České dráhy, jakož i její stanovy, pročež dle § 42 odst. 1 ve spojení s § 6 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb. nabyl dnem 1. ledna 2003 předmětný zákon účinnosti ve všech svých ustanoveních, odložením účinnosti derogačního nálezu ke dni 31. října 2003 vytvořil Ústavní soud demokratickému zákonodárci časový prostor pro ústavně souladnou implementaci zákona č. 77/2002 Sb. Za její nutnou součást považuje Ústavní soud i ochranu práv nabytých v mezidobí třetími osobami v dobré víře, a to v intertemporálních ustanoveních zákona.
Následující stránka