VI.

Předchozí stránka

1. 41. Za této situace podústavní právo v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky výslovně nedává obecným soudům možnost zkoumat, zda byl dán a nadále trvá důvod, pro nějž bylo vydání odloženo, a to ani s ohledem na princip proporcionality mezi zájmem osoby, o niž se jedná, na osobní svobodě, zájmem vyžadujícího státu na provedení trestního řízení a tuzemským zájmem na provedení trestního řízení a výkonu trestu. Tyto otázky jsou totiž výlučně svěřeny ministru spravedlnosti coby orgánu moci výkonné, jak bylo rovněž uvedeno výše. Obecné soudy přitom samy nedaly podnět k přezkumu ústavnosti současné právní úpravy a tato výslovná právní úprava jim tedy evidentně vyhovuje. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy možnost ústavně konformního výkladu Evropské úmluvy o vydávání promarnily a zákonodárce přijetím zákona č. 539/2004 Sb. zabránil, aby na této situaci mohl něco za použití interpretačních metod napravit Ústavní soud.
2. 42. Ústavní soud proto konstatuje, že podle čl. 8 odst. 5 Listiny není možné, aby ministr spravedlnosti coby orgán moci výkonné rozhodoval o omezení osobní svobody jednotlivce a o jeho dalším trvání, aniž by toto rozhodnutí mohlo být následně přezkoumáváno soudem ani k návrhu toho, koho se toto rozhodnutí týká. Rozhodnutí o odložení vydání není s ohledem na jeho důsledky ničím jiným, než rozhodnutím o dalším trvání vydávací vazby (tedy obdobně jako rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby podle § 71 odst. 3 a 4 trestního řádu), nota bene z jiného důvodu, než je extradice. Musí se tedy jednat o rozhodnutí spadající pod efektivní kontrolu soudu.
3. 43. Z takto vyložených důvodů Ústavní soud podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil ustanovení § 398 odst. 6 věty prvé trestního řádu a § 400 odst. 1 trestního řádu, a to s účinností k 31. prosinci 2008, aby tak měl zákonodárce možnost v mezidobí lépe upravit tuto problematiku. V souladu s principem minimalizace zásahů byl podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut návrh na zrušení § 398 odst. 6 věty druhé trestního řádu, neboť v této části dotčeného ustanovení nebyly shledány shora uvedené důvody ke zrušení.
4. 44. Ústavní soud na závěr ještě jednou upozorňuje, že úprava podústavního práva vztahující se k extradici je i jinak nedokonalá a vyžaduje podstatně pozornější péči zákonodárce. Tato nedokonalost spočívá v tom, že není legislativně vyřešeno vše podstatné (maximální limit trvání vydávací vazby, iniciativa k aktivitě ministra spravedlnosti aj.) a nejsou vyřešeny ani systémové souvislosti (vztah vydávací vazby k vazbě v rámci trestního stíhání a k výkonu trestu aj.), o nichž bylo pojednáno výše (zejména body 28 a 36). Proto Ústavní soud apeluje na zákonodárce, aby co možná nejdříve provedl komplexnější úpravu této problematiky, jež zasahuje podstatným způsobem do osobní svobody jednotlivce a jeho základních procesních práv.
5. 45. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo upuštěno od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a oba účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili.

Následující stránka