Jiným prvkem právního státu je zásada přiměřenosti, tj. odpovídající přiměřená korelace mezi cílem a použitými prostředky. Hranice pro přiměřenost a přijatelnost zásahu § 102 trestního zákona do občanských práv jsou stanoveny zejména v čl. 17 Listiny, který definuje jak svobodu projevu, tak i hranice jejího možného omezení. Podle čl. 17 odst. 4 Listiny lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem jen tehdy, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Na základě čl. 4 odst. 1 Listiny musí ukládání povinností zákonem respektovat zachování základních práv a svobod a dle odstavce 4 musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Rovněž čl. 10 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) klade obdobné nároky na náš právní řád z hlediska mezinárodněprávních závazků České republiky a stanoví obdobné podmínky jako čl. 17 Listiny, zejména omezuje zákonný zásah do práv a svobod na „opatření v demokratické společnosti nezbytná“ pro ochranu hodnot, jež se v podstatě shodují s výčtem čl. 17 Listiny (text Listiny se řídil čl. 10 Úmluvy). V důsledku toho má pro posouzení § 102 trestního zákona velký význam pojetí zákonnosti a zákonných omezení občanských práv, jak je chápáno mezinárodním společenstvím na základě Úmluvy, jakož i jejich interpretace v jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva.
Podle stanoviska Evropské komise pro lidská práva, jakož i Evropského soudu pro lidská práva lze za zákon považovat jedině právní normu formulovanou s dostatečnou přesností, aby občanu umožnila své chování regulovat.
Při potenciálním konfliktu mezi svobodou projevu a právem státu ji v případě nezbytnosti omezit, vychází Evropský soud pro lidská práva ze zvýšené ochrany jednotlivce, protože svobodu projevu pokládá za jeden z hlavních základů demokratické společnosti, a to i tehdy, jde-li o informace nebo myšlenky, které uráží, šokují nebo znepokojují stát, či část obyvatelstva. To odpovídá, podle stanoviska uvedeného soudu, požadavkům pluralismu, snášenlivosti a otevřenosti demokratické společnosti. Svoboda tisku dle uvedeného soudu skýtá veřejnému mínění jeden z nejlepších prostředků, jak poznat a posoudit myšlenky a postoje vedoucích politických představitelů. Svoboda politické diskuse je skutečným jádrem pojmu demokratické společnosti. Evropský soud pro lidská práva proto rozhodl, že meze přípustné kritiky jsou proto širší u politika jako takového než u soukromé osoby: na rozdíl od soukromé osoby se politik nevyhnutelně a vědomě vystavuje přísné kontrole vlastních slov a gest jak ze strany novinářů, tak široké veřejnosti. Čl. 10 odst. 2 Úmluvy umožňuje chránit pověst jiných a politik požívá této ochrany rovněž, ale v takovém případě musí být požadavek ochrany poměřován zájmem na svobodné diskusi o politických otázkách.
Po zvážení všech okolností a souvislostí, do nichž je § 102 trestního zákona zasazen, dospěl Ústavní soud České republiky k závěru, že neurčitá a nevymezená trestněprávní ochrana Parlamentu, vlády a Ústavního soudu v § 102 trestního zákona jde nad rámec ústavního pořádku a mezinárodních závazků České republiky, neboť při dostatečné trestní ochraně státních orgánů v § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 vnáší svou obecností a neurčitostí prvek nadbytečné ochrany, která navíc nevymezeností objektu ochrany vybočuje jak z obecně uznávaných zásad právního státu, tak i z rámce omezujícího v čl. 17 Listiny zásahy státu do občanských práv na opatření, která jsou svou povahou nezbytná k zachování určitých hodnot. V § 102 trestního zákona nemůže jít o nezbytné opatření již proto, že ochrana poskytovaná státním orgánům v § 154 a 156 je dostačující a z hlediska vymezení objektu ochrany přesnější. Pojetí § 102 trestního zákona je v tomto směru rovněž v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a jurisdikcí Evropského soudu pro lidská práva.
Nevymezením skutečného objektu trestněprávní ochrany v § 102 je ve skutečnosti chráněno vrchnostenské postavení, tj. místo v institucionální hierarchii státních orgánů, ačkoli by měla být předmětem ochrany realizace poslání a funkce, které Parlamentu, vládě a Ústavnímu soudu v životě demokratické společnosti náleží. Protože ochranu výkonu pravomoci státních orgánů, a tím i jejich úlohy v demokratické společnosti, obsahuje a vymezuje § 154 trestního zákona a protože státními orgány jsou nepochybně i Parlament, vláda a Ústavní soud, vzniká představa, že § 102 zavádí jakousi absolutní institucionální ochranu uvedených ústavních orgánů navíc, která v tomto případě není vázána na výkon jejich pravomoci. Tím ztrácí interpretace pojmu hanobení své meze a svou vazbu na funkci těchto ústavních orgánů. V § 102 trestního zákona termín „hanobení“ nebere zřetel ani na úmysl pachatele ani na míru ohrožení výkonu pravomoci a vůbec úlohy ústavní instituce v demokratickém systému a je ve své podobě srovnatelný nejspíše s klasickou urážkou Majestátu jeho Veličenstva.
Tím je přímo inspirována interpretace, která je v rozporu především s čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 Úmluvy, protože nejde o opatření v demokratické společnosti z důvodů v těchto článcích uvedených nezbytná, dále s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Je v rozporu i s čl. 1 Ústavy, podle něhož základem právního státu je úcta k právům a svobodám člověka a občana a který spolu s čl. 1 Listiny formuluje primát základních práv a svobod.
Napojením trestněprávní ochrany Parlamentu, vlády a Ústavního soudu na ochranu „republiky“ ve společném paragrafu dochází ke smíšení dvou různých a nesrovnatelných kategorií chráněného objektu. Zatímco pro ochranu abstraktních pojmů, jako je např. „republika“ anebo státní symbol, je obecnější dikce „hanobení“ obvyklá, u zmíněných institucí by měla ochrana být vázána na úlohu, která těmto institucím v demokratické společnosti přísluší, a tím na způsob, jakým tuto úlohu plní. Jestliže totiž v prvém případě jde o ochranu ideových hodnot, jde ve druhém o ochranu funkčních hodnot společnosti, a jejich prostřednictvím o ochranu demokratických principů.
Podle vyjádření z 10. ledna 1994 podepsaného předsedou Poslanecké sněmovny reaguje nové znění § 102 trestního zákona pouze na změny ústavního stavu vyplývající z rozdělení státu, přičemž návrh ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny na vypuštění § 102 trestního zákona nebyl tehdy akceptován.
Ústavní soud soudí, že přizpůsobením § 102 trestního zákona pouze na rozdělení státu vzniká rozpor mezi pojetím ochrany ústavních institucí, jež zůstalo poplatné „starému režimu“, a novým ústavním pořádkem, jakož i mezinárodními závazky České republiky, jež vycházejí ze zcela odlišných ústavních principů.
Po přihlédnutí ke všem okolnostem a souvislostem Ústavní soud shledává, že § 102 trestního zákona v rozsahu vymezeném v zákoně č. 290/1993 Sb. slovy: „její Parlament, vládu nebo Ústavní soud“ odporuje čl. 17 odst. 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 10 odst. 2 Úmluvy, jakož i principům právního státu a primátu základních práv a svobod obsaženým v čl. 1 a čl. 3 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listiny.