§ 139.
vloženo 1. 10. 1948
vloženo
§ 139. (1) Horník má nárok na starobní důchod též, nepožívá-li starobního důchodu podle § 62 nebo invalidního důchodu a není již zaměstnán způsobem zakládajícím povinné pojištění, jestliže dosáhl: a) 55 let věku a byl pojištěn alespoň 25 let při práci pod zemí, nebo b) 55 let věku a byl pojištěn alespoň 35 let na podkladě zaměstnání v hornictví, z toho alespoň 10 let při práci pod zemí, nebo c) 60 let věku a byl pojištěn alespoň 15 let na podkladě zaměstnání v hornictví. (2) Nárok na starobní důchod podle odstavce 1 nepřísluší, dokoná-li pojištěnec 55. nebo 60. rok věku až po uplynutí dvou let od výstupu z hornického zaměstnání. (3) Pojištěnec, který byl bezprostředně před vznikem invalidity po dobu pěti let zaměstnán pod zemí nebo který alespoň z poloviny celkové doby od prvního vstupu do důchodového pojištění (pensijního zaopatření) do vzniku invalidity pracoval pod zemí, má nárok na důchod invalidní též, je-li nucen zanechati výkonu svého posledního povolání a nemůže vykonávati ani jiné zaměstnání pod zemí přiměřené jeho dosavadnímu povolání. Nastane-li invalidita při práci pod zemí pracovním úrazem, pokládá se uvedená podmínka trvání prací pod zemí vždy za splněnou. (4) Nastala-li horníkova smrt pracovním úrazem (nemocí z povolání), pokládá se podmínka § 65, odst. 2, písm. a) za splněnou.