§ 239
změněno 1. 1. 1996 zákonem 238/1995 Sb.
§ 239 (1) Dovolání je též přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo změněno usnesení rozhodnutí soudu prvního stupně. (2) Dovolání je přípustné také proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže a) odvolací soud vyslovil ve svém potvrzujícím usnesení výroku rozhodnutí vyslovil, že je dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, b) jde o usnesení o. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí na podkladě cizozemského rozhodnutí, c. (2) jde o usnesení o Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) a h). vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (3vydáním) Dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž kterým bylo rozhodnuto tak ve věci samé, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, nebo tak jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že se zpětvzetí návrhu připouští, napadené rozhodnutí odvolacího soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208) má po právní stránce zásadní význam. (43) Ustanovení odstavců 1 a § 237 odst. 2 neplatí, jde-li o usnesení o příslušnosti, předběžném opatření, pořádkové pokutě, o znalečném, tlumočném § 238 odst. 2 a o nákladech řízení, jakož i o těch usneseních ve věcech upravených zákonem o rodině, v nichž se ve věci samé rozhoduje usnesením § 238a odst. 2 platí obdobně.