III. ÚS 128/93 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele A.R., zastoupeného advokátem JUDr. K.M.,
t a k t o
Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel A.R., podal Ústavnímu soudu ČR prostřednictvím svého právního zástupce stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 60/93 ze dne 31.5.1993, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Předmětem stížnosti byla písařská chyba, která vznikla při přepisování rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 100/92 ze dne 8.4.1992, ve kterém bylo v poučení uvedeno, že "proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné", namísto správného "proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné".
Tato chyba byla napravena usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 12 Co 100/92 ze dne 25.1.1993. Na základě tohoto opravného usnesení podal stěžovatel k Vrchnímu soudu v Praze dne 1.4.1993 dovolání, které Vrchní soud svým usnesením sp. zn. 7 Cdo 60/93 ze dne 31.5.1993 odmítl jako opožděně podané.
Stěžovatel se domnívá, že Vrchní soud v Praze tímto svým rozhodnutím porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod, protože jej zbavil možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Zmíněnou chybu v poučení o odvolání považuje za zásadní a žádá stanovení opětovného běhu lhůty ve smyslu § 240 odst. 1 o.s.ř. a tedy rozhodnutí o tom, že dovolání bylo podáno včas. Vrchní soud dovodil, že dovolání stěžovatele bylo podáno opožděně s tím, že usnesení krajského soudu o opravě písařské chyby nepovažoval za usnesení týkající se výroku rozhodnutí a tedy zakládající opětovný běh lhůty. Ze zmíněného spisu krajského soudu potom plyne, že rozsudek tohoto soudu z 8.4.1992 byl doručen účastníkům 9.7.1992. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25.1.1993 o opravě poučení napadeného rozsudku potom zjevně nemá charakter opravného usnesení
podle § 64 o.s.ř., protože se nedotýká výroku rozsudku. Nemůže tedy takto mít za následek obnovení běhu lhůty k podání dovolání. Jedná se tak o návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/93 Sb. zjevně neopodstatněný, a proto Ústavnímu soudu ČR nezbylo, než návrh odmítnout.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně dne 16. prosince 1993 JUDr.Vladimír Jurka soudce Ústavního soudu