Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Českomoravské komory odborových svazů se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 2, zastoupené JUDr. Jiřím Tišerem, advokátem advokátní kancelář Plzeň, Pražská 43, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 30.8.1993 podala Českomoravská komora odborových svazů ústavní stížnost na neústavnost nařízení vlády ČR ze dne 30.6.1993 č. 186/93 Sb. o regulačním a sankčním opatření ve mzdové oblasti. Petitem návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti se potom domáhá vydání nálezu Ústavního soudu ČR, kterým by podle § 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR rozhodl, že vyhovuje podané ústavní stížnosti a zrušil nařízení vlády č. 186/93 Sb. o regulačním a sankčním opatření ve mzdové oblasti. Obsahem petitu je potom i návrh, aby Ústavní soud ČR podle § 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR rozhodl nálezem, že dikce poslední věty v § 4 odst. 4 zák. č. 1/92 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku není v souladu s čl. 78 Ústavy ČR, jakož i s mezinárodními úmluvami č. 87 a 98 Mezinárodní organizace práce a zrušil tuto větu.
K uvedenému návrhu nutno uvést, že ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/93 Sb. jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z dikce citovaného ustanovení tedy nutno dovodit, že ústavní stížnost může být podána jen tehdy, tvrdí-li fyzická nebo právnická osoba, že individuálním aktem aplikace práva bylo porušeno její chráněné základní právo či svoboda. Teprve v souvislosti s takto uplatněnou ústavní stížností lze ve smyslu § 74 zák. č. 182/93 Sb. podat i návrh na zrušení zákona či jeho části nebo jiného právního předpisu.
Za této skutečnosti nutno zdůraznit, že uvedené nařízení vlády č. 186/93 Sb. a stejně tak ani zákon č. 1/92 Sb. nejsou individuálním aktem konkrétní věci týkající se jednotlivé fyzické nebo právnické osoby, ale jde o normotvornou aktivitu kompetentních orgánů. Nikoli tedy o konkrétní rozhodovací činnost vázanou na jednotlivé fyzické nebo právnické osoby. Opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci jsou v tomto směru totožné s pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla fyzická nebo právnická osoba účastníkem. I z formulace § 74 zák. č. 182/93 Sb. plyne, že ústavní stížnost musí směřovat proti individuálnímu aktu aplikace práva a nikoliv proti normativnímu právnímu aktu samotnému.
Z uvedeného potom jednoznačně plyne, že předmětem podané ústavní stížnosti není porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci a z toho případně plynoucí návrh na zrušení zákona (jeho části) nebo jiného právního předpisu, jejíž uplatnění mělo nastat předmětné porušení práva.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nutno dovodit, že předmětná ústavní stížnost byla podána subjektem zjevně neoprávněným podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/93 Sb. a proto Ústavnímu soudu ČR nezbylo než návrh na zahájení řízení odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 1993
JUDr. Vladimír Jurka soudce Ústavního soudu ČR