Sp. zn. II. ÚS 5/94
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. F.K., zastoupeného advokátkou JUDr. H.M., o ústavní stížnosti ze dne 5. 1. 1994 došlé Ústavnímu soudu ČR dne 7. 1. 1994, proti rozsudku VS T., ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. T 8/91, ve spojení s usnesením VS P., ze dne 13. 5. 1993, sp. zn. Tov 4/93, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel svým návrhem namítal nesprávnost výše citovaných rozhodnutí a domáhal se jejich zrušení. V návrhu na zahájení řízení je namítáno, že pravomocnými soudními rozhodnutími - rozsudkem VS T., ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. T 8/91, ve spojení s usnesením VS P., ze dne 13. 5. 1993, sp. zn. Tov 4/93 - a v řízeních, jež těmto předcházela, byla porušena navrhovatelova základní práva zaručovaná Listinou základních práv a svobod, a to v ustanoveních čl. 10 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 a odst. 6 Listiny.
K ústavní stížnosti navrhovatel přiložil fotokopii sdělení GP ČR ze dne 29. 11. 1993, čj. Pz 69/93-8, o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona proti citovaným rozhodnutím.
Vzhledem k tomu, že k ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie usnesení vojenského kolegia VS P., sp. zn. Tov 4/93, Ústavní soud dožádáním ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích ověřil datum nabytí právní moci citovaného usnesení, kterým je 13. květen 1993.
Podle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 72 odst. 2 cit. zákona je přitom nutno vykládat ve vztahu k ustanovení § 75 odst. 1, na něž je v této souvislosti přímo odkazováno.
Podle § 75 odst. 1 cit. zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Prostředkem na ochranu práva, který má na mysli § 72 odst. 2 cit. zákona, je tudíž prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli a ne jinému orgánu. Stížnost pro porušení zákona mohl podat podle právní úpravy, účinné v době podání podnětu navrhovatele k podání stížnosti pro porušení zákona a vyřízení této stížnosti, generální prokurátor nebo ministr spravedlnosti, nikoliv však stěžovatel. Řízení o podnětu nebylo zákonem upravené, nešlo proto o prostředek ochrany práva, které stěžovateli poskytuje zákon.
Prostředkem na ochranu práva stěžovatele bylo odvolání. Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 13. 5. 1993, takže od uvedeného dne do podání ústavní stížnosti z 5. 1. 1994 došlé Ústavnímu soudu dne 7. 1. 1994 uplynula podstatně delší doba, než kterou připouští zákon.
Z uvedeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh, který je podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 5. 1994 Prof. JUDr. Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu ČR