Sp. zn. III. ÚS 18/94 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky D. K., zastoupené advokátkou JUDr. J. O.,
t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Dne 27.1.1994 byla doručena Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost paní D. K., kterou směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 385/92. Navrhovatelka kromě jiného ve své ústavní stížnosti také uvádí, že současně podala v téže věci dovolání k Vrchnímu soudu v Praze a ústavní stížnost podává jen z opatrnosti, pokud by dovolání nebylo považováno za procesní prostředek ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb., o Ústavním soudu.
Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Je nepochybné, že dovolání je procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva v určitých případech poskytuje. V napadené věci Ústavní soud zjistil, že nejprve Městský soud v Brně návrhu vyhověl, a to rozsudkem sp. zn. 20 C 410/90 a následně Krajský soud v Brně jako soud odvolací pod sp. zn. 14 Co 385/92 rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé změnil a žalobu žalobkyně zamítl.
Ústavní soud ČR, aniž by věc meritorně posuzoval, takto dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro dovolání stanovené v § 238 odst. 1 zák. č. 99/63 Sb. (občanský soudní řád v platném znění). Dovolání je proto v tomto případě procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.
Nezbylo proto, než aby Ústavní soud ČR posoudil věc jako nepřípustnou, neboť o věci jedná Nejvyšší soud ČR a nebyly dosud vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje. Proto také podle § 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/93 Sb., návrh odmítl jako nepřípustný.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 1994.
JUDr. Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR