V již citovaném rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání principu rovnosti: "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." V předmětné věci je tato "veřejná hodnota" vyjádřena účelem zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, zakotveným v jeho preambuli.
V § 15 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je plně respektován účel restitučního zákona, a to tím, že zákon umožňuje, aby oprávněná osoba obdržela pozemek spolu s tím, co bylo jeho příslušenstvím v době jeho odejmutí, příp. aby došlo k majetkovému vypořádání (obdobně řeší nárok poškozeného i § 442 odst. 2 obč. zák.).
Uvedené argumenty platí obdobně i v případě § 24 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z porovnání § 15 odst. 1 a § 24 odst. 1 napadeného zákona vyplývá nerovnost vymezení melioračního zařízení, které je předmětem právní úpravy v citovaných ustanoveních. Podle § 15 odst. 1 je předmětem vydání současně s pozemkem také meliorační zařízení, umístěné pod povrchem pozemku, s výjimkou hlavních melioračních zařízení, podle § 24 odst. 1 jsou předmětem vydání všechna meliorační zařízení, umístěná pod povrchem země (tudíž včetně hlavních).
Pro uvedenou nerovnost, vztahující se k stejnému právu na vydání pozemku, ani z obecných ani zvláštních ustanovení zákona nelze dovodit žádný důvod. Nutno tudíž konstatovat rozpor této úpravy s ústavním principem rovnosti, vyjádřeným v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování souladu, resp. rozporu zákona, resp. jeho ustanovení, s Ústavou a ústavními zákony je Ústavní soud České republiky vázán toliko petitem, nikoliv však jeho odůvodněním. Z uvedeného plyne povinnost soudu u napadeného ustanovení se zabývat i dalšími okolnostmi, důležitými pro posouzení jeho ústavnosti.
Ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně zákona č. 183/1993 Sb., došlo k významné změně původní právní úpravy, obsažené v novelizovaném zákoně č. 229/1993 Sb. Původní ustanovení citovaného zákona vázalo přechod vlastnického práva k trvalým porostům s termínem zániku užívacích vztahů k pozemkům podle předcházejících předpisů. Naproti tomu novelizované ustanovení změnilo vlastnické poměry k trvalým porostům v tom smyslu, že u pozemků, navrácených původním vlastníkům, u kterých byl zřízen nájem s dosavadním uživatelem, přechází vlastnictví k trvalým porostům až momentem ukončení nájmu (a rovněž meliorační zařízení pod povrchem pozemku a stavby související s trvalými porosty). Zákonodárce tímto, v rozporu s podmínkami stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod , nuceně odejmul vlastnické právo k trvalým porostům osobám, kterým již toto právo vzniklo podle původního znění § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Uvedené důvody vedou k závěru o zrušení ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 229/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Zrušením uvedeného ustanovení se vlastnická práva k trvalým porostům také v případech nájmů podle § 22 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, řídí ustanovením § 2 odst. 2 citovaného zákona. Moment přechodu vlastnického práva k melioračním zařízením je v případě vlastníků těch pozemků, u kterých zanikají majetková práva podle § 22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dán ustanoveními § 22 odst. 1 a § 1 odst. 1 písm. c) citovaného zákon a, tj. dnem nabytí jeho účinnosti; rozsah melioračních zařízení, která nutno považovat za součást pozemku, je vymezen v § 15 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vlastnické poměry k trvalým porostům, vzniklým po dobu nájmu, se řídí ustanoveními občanského zákoníku.
II/d
Podle § 20 odst. 2 věta třetí zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze-li zjistit právnickou osobukterá věci (tj. živý a mrtvý inventář a zásoby, které původnvlastník vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny) převzala, nebo jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu za tyto věci právnická osoba, která ke dni 24. června 1991 užívala pozemky oprávněné osoby.
V daném případě se křivda odstraňuje tím způsobem, že se právnické osobě ukládá povinnost poskytnout náhradu za újmu, přičemž tuto újmu sama nezpůsobila, a ani není právním nástupcem právnické osoby, která tuto újmu způsobila.
Čl. 1 , čl. 3 odst. 1 , čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvují ústavní princip rovnosti. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že povinnost, založená § 20 odst. 2 věta třetí zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, musí také zachovávat základní práva, vyplývající z ústavního principu rovnosti ve vztahu k subjektům podle § 18a odst. 1 citovaného zákona . Jak již bylo uvedeno "pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání se na veřejné hodnoty." (rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR) V případě § 20 odst. 2 věty třetí zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, zákonodárce takové odvolání se na veřejné hodnoty ve vztahu k subjektům, uvedeným v citovaném ustanovení, nevyjádřil a takové odvolání není možno dovodit ani z jiných ustanovení zákona, především z preambule, a to z toho důvodu, že zákonem stanovená povinnost v daném případě nesměřuje vůči subjektům, spojeným s uplatněním účelu zákona
II/e
V souvislosti s ustanovením § 33a zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod : "Jeho obsah velmi hrubým způsobem zvýhodňuje určitou skupinu oprávněných osob (ty osoby, které se sdruží za účelem vymáhání svých nároků) oproti ostatním oprávněným osobám." (str. 2 návrhu)
Z argumentace navrhovatelů možno dovodit, že v ní namítají nerovnost skupiny oprávněných osob, které se sdružily podle § 33a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu jednak k ostatním oprávněným osobám a jednak k oprávněným osobám podle zákona č. 42/1992 Sb. , o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud navrhovatelé namítají, že "není vůbec respektována skutečnost, že schválením transformačního projektu byl majetek družstva rozdělen na majetkové podíly oprávněných osob" (str. 2 návrhu), nutno poukázat na ustanovení § 7 odst. 1, 2 zákona č. 42/1992 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, podle kterých do čistého jmění družstva není zahrnut majetek, na který byl uplatněn nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. , jakož i majetkový vklad, kterým se podle § 16 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, rozumí movitý a nemovitý majetek, vnesený členem. Dále se od čistého jmění odečte částka, která bude použita pro uspokojení dalších restitučních nároků po účinnosti zákona č. 42/1992 Sb. Podle § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, majetkový podíl oprávněné osoby na transformovaném družstvu tvoří součet základního podílu a dalšího podílu na majetku družstva. Základní podíl tvoří také výše vymezený majetkový vklad ( § 7 odst. 3 cit. zákona ).
Z uvedeného plyne, že oprávněné osoby podle zákona č. 42/1992 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, není možno považovat za znevýhodněny ve vztahu k oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů: Obě skupiny oprávněných osob mají nárok na navrácení majetku. Rozhodnutí o výhodnosti postupu podle zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 42/1992 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, zákonodárce svěřuje oprávněnému subjektu (pokud je oprávněnou osobou podle obou citovaných zákonů). Rozdílnost právních následků je dána účelem obou zákonů. Tuto rozdílnost není možno považovat za porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , protože zákonodárce osobě oprávněné podle obou citovaných zákonů poskytuje možnost volby, tj. osobní posouzení výhodnosti jedné z obou možných zákonných úprav.
Ani sdružení věřitelů podle § 33a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, není možno považovat za zvýhodnění ve vztahu k ostatním věřitelům. Obsah a rozsah takto sdružených pohledávek odpovídá jednak součtu nároků jednotlivých věřitelů a jednak možnost sdružit pohledávky umožňuje uspokojení práv věřitelů vydáním věci vyšší hodnoty, jíž by nebylo možno uspokojit pohledávku jednoho věřitele.
II/f
V odůvodnění svého návrhu navrhovatelé namítají protiústavnost ustanovení § 8 odst. 3 až 5 , § 11 odst. 7 , § 15 odst. 1 a 4 , § 20 odst. 2 , § 24 , § 33a zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, přičemž "vzhledem k tomu, že rušení pouze citovaných ustanovení zákona by nesplnilo svůj účel díky různým vnitřním návaznostem v zákoně", žádají navrhovatelé v petitu zrušení celého zákona č. 183/1993 Sb.
Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatelé uvedené "vnitřní návaznosti" neprokázali, jakož i vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republike shledal protiústavními toliko část ustanovení § 8 odst. 3 , dále ustanovení § 8 odst. 4 , část ustanovení § 8 odst. 5 , část ustanovení § 20 odst. 2 a ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, byl návrh ve zbývající části zamítnut.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně 24. května 1994