S námitkou, že vypuštění části ust. § 5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb. (konkrétně slov "ode dne účinnosti tohoto zákona") porušuje princip právní jistoty, se nelze ztotožnit i z dalších důvodů. Právní jistota jako jeden ze základních pojmů a požadavků právního státu musí být jistotou jeho obsahových hodnot (srov. R 14/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Ty úzce souvisejí s dalšími zásadami, jako jsou rovnost všech lidí v právech (čl. 1 Listiny), zákaz diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny) a stejná ochrana vlastnického práva všech vlastníků (čl. 11 odst. 1 Listiny). Respektování těchto zásad je v souzené věci zajištěno především zrušením části ustanovení § 3 odst. 1, 4 (dříve odst. 2) zákona, která normují trvalý pobyt občanů na území republiky jako podmínku uplatnění nároku na vydání věci. Mají-li se však následky legalizace této neústavní podmínky reparovat, je třeba zrušit nejen tuto podmínku samu, nýbrž - jak již bylo řečeno - je třeba i zajistit,že nové znění § 3 odst. 1, 4 (dříve odst. 2) zákona může být reálně uvedeno v život. Toho lze dosáhnout právě jen otevřením lhůty k vydání věci a k uplatnění nároku u soudu pro ty občany, jimž dosud podmínka trvalého pobytu na území republiky uplatnění jejich práva na vydání věci znemožňovala.
Proto Ústavní soud podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dnem 1. listopadu 1994 zrušuje: 1) v ustanovení § 3 odstavci 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení § 3 odstavci 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako odstavec 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",
2) v ustanovení § 5 odstavci 2 a odstavci 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. července 1994
Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu ČR JUDr. V.Ševčíka ve věci navrhovatelů skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a účastníka řízení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, za účasti vedlejšího účastníka MUDr. E.W. o návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení ( § 5 odst. 2 a 4) zákona č. 87/91 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona".
Ve věci označené shora zaujal jsem, pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 5 odst. 2 a 4 vpředu označeného zákona , oproti většinovému názoru pléna Ústavního soudu ČR, odlišné stanovisko ( § 14 zákona č. 182/93 Sb. ), k němuž jsem byl veden v podstatě těmito úvahami:
Návrh na zrušení shora citovaných zákonných ustanovení byl skupinou poslanců odůvodněn tím, že "jen tak (sc. zrušením oné části zákona) lze umožnit těm, jejichž nárok založí teprve (očekávaný) nález Ústavního soudu, aby jej řádně uplatnili v nové lhůtě, jejíž počátek bude spadat v jedno s nabytím účinnosti nálezu Ústavního soudu", když byl současně poukázal též na to, že dříve stanovené lhůty k uplatnění nároků z napadeného zákona vyplývajících je třeba - z hlediska zájmu těch, kteří se dříve nebo i v současné době zdržují (zdržovali) mimo území České republiky (ČSFR) pokládati za natolik krátké, že objektivně nebylo je lze, ať již z těch či oněch důvodů, k dosažení napadeným zákonem sledovaného cíle využít.
Ani jedné z těchto námitek, přes opačný většinový názor pléna, nelze - podle mého soudu - přiznat oprávnění, neboť:
1. Tvrzená vzájemná spjatost posuzovaných ustanovení s ustanoveními § 3 odst. 1 a 4 téhož zákona je toliko zdánlivá, a navíc jako taková jeví se toliko tehdy, je-li podložena (určována) účelovým výkladem zákona samotného, což ostatně návrh sám ani nezastírá; ve skutečnosti však ono sepětí mezi oběma ustanoveními neexistuje; ustanovení § 3 definuje pojem oprávněné osoby, případně vymezuje okruh jejich právních nástupců, zatímco posuzované ustanovení odstavců 2 a 4 § 5 zákona stanoví pro uplatnění ze zákona vyplývajících nároků (prekluzivní) lhůty, a současně také stanoví počátek jejich běhu. Je očividné, že je-li mezi oběma ustanoveními vzájemná vazba, jde toliko o vazbu vztahovou (funkční) nikoli však o sepjatost takovou, jakou dovozuje návrh, resp. též i odůvodnění samotného nálezu; jde tedy o zákonné ustanovení v podstatě zcela samostatné, a tudíž i samostatně posuzovatelné.
2. Tvrzení o diskriminujícím faktoru daných lhůt je přinejmenším problematické; odhlédnuto od toho, že časový odstup od okamžiku přijetí posuzované normy (únor, březen 1991) do současné doby může přinést na normu samotnou jiný (nikoli však protiústavní) pohled (a proto není rozhodující), je povinností zákonodárce dbát v legislativní činnosti především zájmu země a blaha občanů v ní žijících. Nelze zde ztrácet ze zřetele ratio, pro které lhůty - jistěže poměrně krátké - byly uzákoněny; stalo se tak především proto, že celý zákon (č. 87/91 Sb. ) byl v době svého přijetí chápán jako naléhavý a nezbytný nástroj deetatizace, v níž byl požadavek její rychlosti chápán jako zcela a bezvýjimečně prioritní (srovnej záznam ze společné schůze Federálního shromáždění ČSFR, na níž byl zákon přijat, včetně vstupního expozé tehdejšího ministra financí). Přesto však, bylo-li by vůbec možné o jistém porušení rovnosti uvažovat, šlo by nepochybně o střet dvou chráněných zájmů, v němž - z hlediska námitky diskriminace - bylo by třeba vážit zcela důvodný a oprávněný zájem státu na co nejrychlejším průběhu privatizace (jako veřejné hodnoty) a zjevně dáti přednost ze dvou vzájemně se střetnuvších zájmů tomu, který realizací těchto veřejných hodnot co nejvíce usnadňuje, příp. který je jako takové ohrožuje co nejméně (viz obdobně též Rozhodnutí č. 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR).
3. Zrušení uvažovaných ustanovení (odst. 2 a 4 § 5 zákona č. 87/91 Sb. ) vážným způsobem zasahuje do právní jistoty země, a tedy vlastně již do hodnot vyplývajících zejména z čl. I úst. zákona č. 1/93 Sb. ; otřásá totiž především povahou lhůty samotné, neboť zatímco podle nyní vypuštěného textu šlo o lhůtu, zcela jednoznačně a nepochybně, objektivní, současné znění, jak odst. 2, tak i odst. 4 § 5 cit. zákona , též s přihlédnutím k odůvodnění samotného nálezu, není s to za daných okolností zabránit důvodným pokusům o její výklad jako lhůty subjektivní, což již samo o sobě může do rozhodovací praxe obecných soudů vnést nemalé obtíže. Výklad, podaný odůvodněním nálezu, v tomto směru jeví se nejen jako nepřesvědčivý (bez ohledu na to, zda je či není pro obecné soudy pro jejich rozhodování závazný), ale současně též jako stojící nejméně propter legem, neboť pro závěry vztahující se toliko k "osobám, které nesplňovaly podmínku k trvalému pobytu na území ČSFR (ČR)" není v současném znění zákona nijaké opory.
Závěrem této části: stanovisko navrhovatelů, resp. jejich návrhů (viz shora), tj. požadavek na zrušení ustanovení § 5 v odst. 2 a 4) je z jejich hlediska logický, a jako takový jej lze pochopit; z hlediska právních, pokud se týká ústavně-právních, úvah je však nepřijatelný. Není úkolem ústavního soudnictví (v tomto případě a v případech tomuto podobných) "reparovat následky legalizace neústavní podmínky (tím, že) je třeba zrušit nejen tuto podmínku samu, nýbrž (současně s tím je třeba) zajistit, že nové znění § 3 odst. 1, 4 zákona může být reálně uvedeno v život". Ústavnímu soudnictví nepřísluší (a vzhledem k povaze jeho funkce ani příslušet nemůže) "reparovat následky neústavnosti v zákoně", neboť takováto reparace (její způsob, rozsah, doba, ve které se tak má stát, apod.) musí být nezbytně podložena politickou vůlí, která se ovšem nemůže projevovat jinak a jinde než v samotném poslaneckém sboru. Opačný postup očividně zasahuje (rušivě) do činnosti moci zákonodárné, což je, vzhledem k povaze České republiky (preambule, čl. 1 , 5 a 6 úst. zákona č. 1/93 Sb. ) a obecně uznávané nauce o dělbě moci ve státě, nepřípustné.
Na rozdíl od většinového stanoviska pléna mám tudíž za to, že i prostý "akademický" výrok o neústavnosti podmínky (trvalého pobytu na území ČSFR - ČR) by měl z hlediska ústavnosti svůj význam sám o sobě. Dále již Ústavní soud ve svém nálezu jít neměl. Navrhovatelům totiž, mimo jiné, nic nebránilo v tom, aby o další změnu (ve lhůtách a jejich běhu) usilovali tam, kde je k tomu ústavní a zákonná možnost, tedy ve Sněmovně samotné.
Z důvodů naznačených shora, jeví se nález pléna ústavního soudu v této věci, pokud zrušil též ustanovení odst. 2 a 4 § 5 zákona č. 87/91 Sb. ve slovech "od účinnosti zákona", jako rozhodnutí s jistými prvky účelovosti a s účelovými výklady zákona má právě naše země dostatek neblahých zkušeností.
Měl proto být, podle mého přesvědčení, v této části návrh skupiny poslanců zamítnut.
V Brně dne 14. 7. 1994
Odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. července 1994,sp. zn. Pl. ÚS 3/94
Zrušením slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, stávají se uvedené odstavce torzem, postrádajícím smysl. Nebude z nich totiž patrno, kdy začíná běžet šestiměsíční lhůta stanovená pro výzvu oprávněné osoby povinné osobě, resp. jednoroční lhůta k uplatnění nároku u soudu. Tuto podstatnou mezeru v zákoně nelze zhojit ani výkladem Ústavního soudu v tom směru, že tyto lhůty začínají podle jeho názoru běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, neboť tímto Ústavní soud ve skutečnosti nečiní výklad části zákonného ustanovení - proto, že jeho zrušením již zde chybí -, ale nahrazuje to, co může být jen úkolem zákonodárce.
V této části, tj. v bodě 2, měl proto být návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zamítnut, neboť v uvedeném bodě odporuje ústavním principům, právní jistoty a dělby moci.
JUDr. Vladimír Čermák
V Brně dne 12. července 1994