Většina pracovních smluv učitelů VŠ a vědeckých pracovníků na těchto školách byla uzavřena za podmínek, kdy právní řád sice obecně uzavírání pracovních smluv na dobu určitou omezoval co do délky i možnosti jejich opakovaného sjednávání, avšak právě u zmíněných profesí tato omezení neplatila (§ 3 odst. 1, písm. c) resp. a) nařízení vlády č. 223/1988 Sb., kterým se provádí zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů). Jinak řečeno - pokud byly pracovní smlouvy uzavřeny na dobu neurčitou, nestalo se tak proto, že právní úprava jinou možnost nedávala či omezovala, ale za situace naprosté smluvní volnosti. Kromě toho, jak vyplývá ze zprávy, která byla Ústavnímu soudu podána Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, z 12 648 učitelů zaměstnaných na VŠ k 31. 10. 1993 jich bylo po 1. lednu 1990 přijato 5 941. Jestliže tito noví pracovníci byli přijati po vzájemné dohodě na dobu neurčitou, pak vůči nim je zákonodárcův zásah bezesporu neadekvátní a těžko jej odůvodnit snahou po mobilitě pedagogických pracovníků a vyšším zájmem na zajištění práva na vzdělání v žádoucí kvalitě. Zásah do nabytých práv však neobstojí ani u pracovních poměrů uzavřených na dobu neurčitou před 1. lednem 1990. Zákoník práce dává totiž zaměstnavatelům dostatek prostředků k tomu, aby sbory pedagogů a vědeckých pracovníků byly obměněny a pracoviště zreorganizována. Výpovědní důvody § 46 ZP, ať již tzv. organizační či jiné, jsou dostatečné k dosažení chtěného. Jejich použití je na vůli zaměstnavatele a zaměstnanci jako rovnoprávnému partnerovi zachovává právo na soudní ochranu, jakož i jiná práva, kterých transformací ex lege na pracovní poměr na dobu určitou de facto pozbývá (zákaz výpovědi podle § 48 ZP, vyloučení pracovních poměrů na dobu určitou u některých kategorií pracovníků, právo na odstupné při organizačních změnách atd).
Kromě právních argumentů je třeba uvést, že samotná transformace pracovních poměrů učitelů VŠ žádnou "stejnou startovací plochu" pro zájemce o vědecko-pedagogickou práci nevytvoří. Chybí zde totiž především taková situace na trhu pracovních sil, která by činila povolání učitele VŠ natolik prestižním, že by počet zájemců o toto povolání byl významně vyšší, nežli počet pracovních příležitostí. Tak tomu ovšem není. Stejně tak je skutečností, že na většině vysokých škol došlo v období od přijetí zákona č. 216/1993 Sb. do data jeho účinnosti u většiny vědeckopedagogických pracovníků ke změně pracovních poměrů uzavřených původně na neurčitou dobu v pracovní poměry na dobu určitou, zpravidla na dobu 5 let. Obě výše zmíněné skutečnosti tedy de facto anulovaly záměry a cíle, které snad novela sledovala. Na základě výše uvedených argumentů zastávám stanovisko, že článek II. zákona č. 216/1993 Sb. je v rozporu s ustanovením čl. 1 Ústavy České republiky, s články 1, 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod, jakož i s Úmluvou č. 111 o dis- kriminaci v zaměstnání a povolání. Demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka vylučuje, aby princip stejného zacházení v podmínkách zákona byl porušován pro dosažení krátkodobých cílů. Účelovost, jakkoli dobře míněná, otevírá cestu libovůli. Požadavek jakési otevřené možnosti kariéry pro všechny talenty je nejen iluzorní, ale nutně musí vyvolat otázku, kde činnost státní moci, snažící se vytvořit jakési stejné šance či startovní čáry, by měla končit. Naopak je třeba přisvědčit názoru, že dodržování dlouhodobě platných pravidel prospívá šancím každého, byť by se to v daném okamžiku nedalo prokázat.
II. Pokud jde o ustanovení § 27 odst. 8 zákona o VŠ, podle kterého se pracovní poměry učitelů a vědeckých pracovníků VŠ sjednávají na dobu určitou v trvání 2 až 5 let, případě na dobu kratší, jestliže o to pracovník požádá, je třeba uvést:
Návrh skupiny poslanců byl podán v době před novelizací Zákoníku práce (zákon č. 74/1994 Sb.), tedy v době, kdy Zákoník práce jednoznačně preferoval pracovní poměry na dobu neurčitou. Jak již bylo uvedeno v části II, bylo však u učitelů VŠ a vědeckých pracovníků umožněno prakticky volné uzavírání pracovních smluv termínovaných. Zákon zde tedy respektoval specifičnost práce uvedených profesí, avšak ne tak, že by uzavírání jiných typů smluv vylučoval. Nedomnívám se, že by specifika byla natolik významná a natolik odlišovala zmíněná povolání od jiných, že by bylo nezbytně nutné direktivně určit zákonem, že pracovní poměry mohou být v těchto případech uzavírány pouze na dobu určitou, při současném určení délky této doby. Takové omezení není ani v souladu s akademickými svobodami, tak jak byly vymezeny zákonem č. 172/1990 Sb., neboť relativně krátkodobé pracovní poměry by nedávaly učitelům a vědeckým pracovníkům možnost plného využívání akademických práv a svobod a činily by je značně závislými na vedení VŠ a jednotlivých fakult. Mají-li být VŠ samostatnými a do jisté míry autonomními vědeckými a vzdělávacími pracovišti, je na místě ponechat na jejich uvážení a jejich dohodě s pracovníkem, jaký typ pracovní smlouvy bude uzavřen. Pouze toto pojetí je v souladu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, která zakotvují svobodu a rovnost v právech, zákaz diskriminace a která připouštějí zákonná omezení základních práv a svobod jen za sta- novených podmínek a stejně pro všechny případy (čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny). V souvislosti s ustanovením § 27 odst. 8, zákona o VŠ nelze argumentovat tím, že by zde stát poskytoval určité skupině občanů méně výhod než jiné ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho, jak dovodil nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního sou- du ČSFR. Těmito hledisky nelze ostatně dost dobře argumentovat ani v problematice uvedené v části I. tohoto stanoviska.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předchozím textu, zastávám názor, že také ustanovení § 27 odst. 8, zákona č. 216/1993 Sb. mělo být pro rozpor s citovanými články Listiny zrušeno. Neústavnost citovaného ustanovení zákona je dána i jeho nesouladem s čl. 1 odst. 1 písm. a) Úmluvy č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání.
V Brně 18. května 1994