Institut práva osobního užívání bytu, jak byl upraven občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., se vyznačoval mimořádným stupněm ingerence státu, resp. orgánů družstva, do právního vztahu užívání bytu a již z tohoto důvodu v občanském právu představoval "cizí" prvek. K takovým ingerencím ze strany státu docházelo i v minulosti, jak se např. stalo opatřením Stálého výboru ze dne 16. listopadu 1938 o mimořádných opatřeních bytové péče, uveřejněným pod č. 288/1938 Sb., zde však nelze si neuvědomit, že tato opatření měla spíše mimořádný a dočasný charakter. Zmíněný institut práva osobního užívání byl však koncipován jako principielní instrument v oblasti nájmů bytů a představoval přirozené završení procesu započatého již vydáním zákona č. 138/1948 Sb. o hospodaření s byty. Stejné přirozeně platí i o institutu přenechání bytu v rodinném domku podle ustanovení § 390 a násl. obč. zák. č. 40/1994 Sb., jakož i o užívání bytů v domech v soukromém vlastnictví podle ustanovení § 493 odst. 1 citovaného zákona, kde, se zanedbatelnými výjimkami, platila ustanovení vztahující se k právnímu vztahu osobního užívání bytů. Zejména v této oblasti, kde vlastníky domů byly fyzické osoby, pozbývala jakoukoliv oporu prezumpce možnosti vlastníka nakládat volně se svou věcí a používat ji pro své účely, ačkoliv právě tato prezumpce má svůj neoddiskutovatelný sociologický a historický podtext. Existence institutu práva osobního užívání bytu natolik omezila uvedená práva vlastníka, že při novele občanského zákoníku neměla vůbec přicházet v úvahu transformace tohoto institutu v nájem, který má rovněž zcela jiné sociologické a historické kořeny. Tak např. podle ustanovení § 1116 a obecného zákoníku občanského se nájemní smlouva nezrušovala ani smrtí některé ze smluvních stran, nicméně nájmy bytů mohly být v případě smrti nájemce, bez ohledu na smluvené trvání, vypovězeny jak nájemcovými dědici, tak pronájemcem.
Ze všech těchto důvodů nelze proto souhlasit s argumentací nálezu, pokud v těchto souvislostech klade akcent právě na zavazující funkci práva (článek 11 odst. 3 Listiny základních práva a svobod). Jako každý právní institut, také vlastnické právo má svou elasticitu, která se čas od času zužuje a rozšiřuje. Tak jako na jedné straně nelze jistě odhlédnout od zmíněné zavazující funkce vlastnického práva, třeba na druhé straně položit eminentní důraz na ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Institut práva osobního užívání bytu především z tohoto pohledu ve všech svých aspektech odporuje právu vlastnit majetek, vyjádřenému v článku 11 odst. 1 Listiny. Došlo-li tedy v ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. k jeho pouhé transformaci - bez toho, že by přechodná ustanovení zmíněné otázky vyřešila zásadně jiným způsobem -, byla tím současně převzata i všechna rezidua administrativních vlomů také do nyní platného občanského zákoníku.
V Brně dne 1. dubna 1994
Odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 22. března 1994 (sp. zn. Pl. ÚS 37/93)
Podle ustanovení § 14 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu podávám odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1993 ve věci navrhovatelek o návrhu na zrušení ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník.
Zaujímám odlišné stanovisko zejména k odůvodnění nálezu, podle kterého ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku není v rozporu s čl. 11 odst. 1 větou druhou Listiny základních práv a svobod. Podle ní vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Navrhovatelky uvádějí, že transformací uživatelských vztahů v § 871 odst. 1 občanského zákoníku došlo k porušení rovné ochrany vlastnického práva.
I když jsem si vědom toho, že diskuse o eventuelním zrušení § 871 má převážně teoretický význam, přikláním se v této části k návrhu na zrušení mimo jiné i z hlediska úvah o právu budoucím. V předmětném případě byl uzavřen užívací poměr proti vůli vlastníků, a tudíž je takto petrifikován právní vztah, který vlastně není nájmem v pravém slova smyslu. Pojmovým znakem každého nájmu je kromě jiného to, že musí vzniknout v souladu se společnou svobodnou vůlí obou stran. Transformace administrativně právního institutu osobního užívání bytu na občanskoprávní nájem bytu (obligatorně natrvalo) by snad mohla být z tohoto hlediska na místě pouze v těch případech, kdy ke vzniku právního vztahu došlo se souhlasem vlastníka. Tak tomu bylo především v bytech v bývalém státním a družstevním vlastnictví. V bytech v individuálním vlastnictví (nebo např. v těch bytech, kde nájemní vztah vznikl proti vůli pronajimatele) by bylo vhodné a možné jiné legislativní řešení, např. transformací osobního užívání v desetiletý dočasný nájem a podobně. Jinou variantou by mohlo být např. omezení okruhu osob, na které automaticky přechází užívací - nájemní právo. (Jsem si vědom toho, že v pravomoci Ústavního soudu není podávat návrhy de lege ferenda a uvádím tyto příklady z mnoha možných legislativních alternativ pouze z vysvětlujících důvodů, jako protiargument proti obhajování přijaté transformační konstrukce v § 871, jakožto jediného možného řešení.)
Nejstručnější pokus o vystižení jádra principu, který byl porušen § 871 v těchto případech, by bylo možno formulovat např. následovně: "Trvalé užívání věci cizí proti vůli jejího vlastníka je nemravné a odporuje základnímu lidskému právu na vlastnictví."
Obsah vlastnictví tvoří svazek tzv. subjektivních vlastnických práv. Kruciální místo mezi nimi zaujímá právo s věcí nakládat (ius disponendi), neboli oprávnění vlastníka určovat další právní osudy věci, např. věc prodat, vypůjčit a také pronajmout. Dispoziční právo vlastnické je možno výjimečně omezovat zákonem, nicméně takováto omezení se musí vztahovat rovným způsobem na všechny vlastníky. Kromě toho omezení vlastnického práva musí být vždy dočasné, jinak by šlo o vyvlastnění.
Odůvodnění nálezu, obhajujícího diskriminaci některých vlastníků výjimečností situace naléhavé bytové nouze, v tomto případě neobstojí. Aniž bych chtěl diskutovat o tom, nakolik je bytová tíseň u nás všeobecná a reálná, nebo o tom, zda vleklý nedostatek bytů v několika místech není spíše produktem příliš dlouho a z ideologických důvodů uměle udržovaného, netržního administrativně přídělového systému distribuce bytů, považuji za nepřijatelné zbavit určitou skupinu vlastníků natrvalo možnosti disponovat svým majetkem. Na tom nic nemění skutečnost, že tento stav u nás trvá desítky let, že se ve vědomí mnoha občanů vžil a že je považován za normální. Nespravedlnost se nestane spravedlností ani dlouhým trváním. Takzvané příkazové nájmy jsou akceptovatelné v právních řádech pouze jako dočasné a nouzové řešení. Nemohou být proto později přeměňovány na trvalé, "dědičné" a vypjatým způsobem chráněné nájmy, pouhou transformací právního institutu. Nedostatek souhlasu vlastníka při vzniku tohoto právního vztahu přetrvává a nemůže být zhojen přejmenováním institutu osobního užívání bytu na institut nájmu v novele občanského zákona.
Podle mého názoru neobstojí ani argumentace, která staví do protikladu ochranu nájemníků proti principu ochrany vlastníků. Obhajování ochrany nájemníků odkazy na její existenci v právním řádu první republiky, respektive jiných států, je nedorozumění. Pojem ochrany nájemníků je totiž proporcionální, otevřený a můžeme tudíž mluvit pouze o větší či menší ochraně, nikoli o její existenci či absenci. Samozřejmě, že většina moderních právních řádů má ustanovení o ochraně nájemníků. Jinými slovy, ochrana nájemníků je syntetický pojem, který sestává z množiny subjektivních práv a povinností. Podle pravidel srovnávací právní vědy jsou takovéto syntetické pojmy samy o sobě inkomparabilní. Vždy je zapotřebí postupně porovnávat všechna jednotlivá práva a povinnosti (komponenty) přiřazováním jejich úplných souborů a v souvislostech celých právních řádů.
Zaujímám také odlišné stanovisko k argumentaci, podle které: "...vzhledem k nastalé historické situaci je naopak třeba zdůraznit znění a smysl odst. 3) článku 11 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněným obecnými zájmy. Toto ustanovení Listiny tvoří jedno z podstatných vodítek posuzování ústavnosti napadeného ustanovení § 871 odst. 1) obč. zákoníku a plně koresponduje úvahám, které již Ústavní soud na jiném místě vyslovil".
V kruciálním konfliktu principu ochrany vlastnictví a principu ochrany nájmu je třeba zvážit, který z těchto principů má v daném případě převládnout. Citované ustanovení listiny podle mého názoru neodůvodňuje omezení vlastnického práva části vlastníků domů ve prospěch uživatelů jejich bytů, neboť se zde nejedná ani o jeho zneužití, ani není v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. V daném případě jde pouze o ochranu zájmů určité skupiny osob, byť by bylo implikováno prostřednictvím kategorie ochrany nabytých práv, že jde o zájem obecný. Takovýto podle mého názoru extenzivní výklad by vyřazoval princip ochrany vlastnictví ve všech kolizích s kterýmkoliv dalším principem.
Nemohu proto souhlasit s odůvodněním nálezu (str. 10 dole), podle kterého: "Účelem tohoto ustanovení (rozumí se § 871 odst. 1 obč. zák.) je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů bytů (účastníků dohod o odevzdání a převzetí bytu) a vytvořit pro dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty. To je v plném souladu s čl.1 Ústavy České republiky, podle něhož Česká republika je svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Již z tohoto hlediska nelze napadená ustanovení kvalifikovat jako předpis protiústavní." Za pomoci takovéto všeobecné argumentace by bylo možné odůvodnit i zachovávání nespravedlností z minulosti.
Ve střetu principu ochrany jistoty práv nájemníků nabytých na úkor vlastníků dávám přednost principu ochrany vlastnictví. Právo na jasně definované a chráněné soukromé vlastnictví patří mezi nejzákladnější lidská práva. Je nutnou, i když ne jedinou podmínkou existence tržního hospodářství, které je obdobně nutnou, i když ne jedinou podmínkou existence svobodné společnosti.
V Brně 25. března 1994
Odlišné stanovisko soudce JUDr. A. P.
Plénum Ústavního soudu ČR v rubrikované věci rozhodlo, že lhůta podle ustanovení § 72 odst. 2 je lhůtou procesní.
S tímto odůvodněním nálezu nesouhlaím. Jsem toho názoru, že podle ustanovení § 27 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. se jedná o lhůtu hmotněpávní. Podaná ústavní stížnost včetně návrhu na zrušení § 871 odst. 1 obč. zák. byla proto podána pozdě, ve věci nemělo být jednáno a měla být soudcem zpravodajem odmítnuta.