1.Ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. (MPOPP), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (EÚ) upravují v rámci rovnosti zbraní ve spravedlivém trestním procesu právo obviněného na konfrontaci v širším smyslu. Uvedené právo ve smyslu citovaných ustanovení zahrnuje alternativně osobní, tj. přímou konfrontaci (...provedl výslech) anebo konfrontaci zprostředkovanou (...dal provést výslech). Toto právo přiznává obviněnému i platný trestní řád (publikovaný ve Sbírce zákonů v úplném novelizovaném znění pod č. 69/1994, dále tr. ř.) v ustanovení § 33 odst. 1, pokud jej opravňuje vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu,jakož i uvádět důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy... atd. Ustanovení § 94 tr. ř. upravuje konfrontaci v užším smyslu, a to pouze přímou (osobní). Podle § 164 odst. 4 tr. ř. může dále vyšetřovatel umožnit obviněnému zúčastnit se vyšetřovacích úkonů a klást vyslýchaným svědkům otázky (konfrontace v širším smyslu). Ve smyslu § 214 tr. ř. musí být obžalovaný po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit....Konečně z ustanovení § 215 odst. 1 tr. ř. plyne právo obžalovaného a jeho obhájce se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky; z odstavce 2 téhož ustanovení potom i jeho právo žádat předsedu senátu o to, aby jim umožnil vyslechnout svědka (konfrontace v širším smyslu). Účelem ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. je zajištění bezpečnosti svědka utajením jeho pravých generálií (osobních údajů) v protokole o jeho výpovědi, tzn. .chránit jeho identitu tak, aby ji obviněný nemohl při seznamování se se spisem zjistit a eventuálně realizovat hrozící nebezpečí, pro které byl svědek utajen. Bude-li mít obviněný potřebu konfrontace (v širším i užším smyslu) s osobou, která proti němu svědčila, je pro realizaci tohoto práva, rozumí se na konfrontaci, rozhodující především obsah příslušné výpovědi a nikoliv pravá totožnost svědka který předmětnou výpověď složil. Žádost o konfrontaci, širším či užším smyslu, jakožto návrh na doplnění dokazování, může být podán již v průběhu vyšetřování, resp. v jeho závěru při seznamování se s výsledky tohoto vyšetřování. Pokud vyšetřovatel tét žádosti vyhoví, technicky konfrontaci provede způsobem analogickým, jak je opsán v § 209 tr. ř., tj. způsobem zprostředkovaným. Obviněný poté, co se seznámí s výpovědí svědka, se k ní vyjádří a aniž by se se svědkem setkal tváří v tvář, může mu prostřednictvím vyšetřovatele klást otázky. Tím je obviněnému zaručeno práv dát provést výslech svědka. Uvedený postup, plynoucí z § 209 tr. ř. a použitelný nejen v řízení před soudem, nýbrž i ve stadiu vyšetřování, tak umožňuje výslech svědka, resp. zprostředkovanou konfrontaci, i když jde o svědka v neprospěch či ve prospěch obviněného, jehož totožnost v zájmu jeho bezpečnosti, nebo osoby jemu blízké, je třeba utajit. Pokud EÚ v čl. 6 odst. 3 písm. d) výslovně hovoří o právu obviněného dosáhnout předvolání svědků ve svůj prospěch i proti sobě, potom ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. ničemu takovému nebrání, a o to jde. Ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu anonymizovaná osoba svědka již vyslechnutého nevyžaduje jeho předvolání, leda za účelem obviněným navrhované konfrontace, což je možné (viz výklad shora). Stejně tak ani způsob anonymizování osoby svědka podle § 209 tr. ř., z důvodů ochrany jeho bezpečnosti, resp. osob jemu blízkých, nebrání obviněnému (obžalovanému) v tom, aby dosáhl přítomnosti tohoto svědka u hlavního líčení, protože citované ustanovení § 209 tr. ř. s přítomností zmíněného svědka počítá. Pokud se má za to, že § 209 tr. ř. je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), to vzhledem k důvodům možného vykázání obžalovaného z jednací síně, třeba z pohledu interpretačního zdůraznit následující. Podmínka projednání věci v přítomnosti toho, jehož se věc dotýká, je splněna nejen v případě bezprostřední fyzické přítomnosti obžalovaného u procesního úkonu, ale též tehdy, má-li taková osoba vždy dodatečnou možnost se s průběhem řízení (dokazování) seznámit a vyjádřit se k němu; to je i ratio institutu seznámení se obviněného s výsledky vyšetřování, které celé neprobíhá jen za fyzické přítomnosti obviněného (i když dle citovaného ustanovení § 164 odst. 4 tr. ř. to možné je). Rozšiřuje-li tedy § 209 tr. ř. důvody vykázání obžalovaného z jednací síně, zajišťuje jeho informovanost o průběhu řízení v jeho nepřítomnosti tím, že po jeho návratu do jednací síně musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Striktně doslovný výklad čl. 38 odst. 2 Listiny, tzn. Lpění na fyzické přítomnosti obviněného minutu po minutě u každého procesního úkonu, by v řadě případů vedlo k ochromení trestního řízení a ke znemožnění dosažení jeho účelu (§ 1 tr. ř.). Platí to zejména v trestních věcech, kde poškozenými svědky jsou děti (např. pohlavně zneužité). V těchto případech se nepočítá s bezprostřední přítomností obviněného u výslechu, neboť by to znamenalo mnohdy jeho znemožnění. Zároveň však právo obviněného seznámit se alespoň dodatečně s výsledky trestního stíhání, které je proti němu vedeno, zcela omezeno není. Zárukou jeho uplatnění je již zmíněné seznámení se obviněného s výsledky vyšetřování, případně i takový způsob výslechu svědků, který předpokládá § 209 tr. ř. Z hlediska judikatury Evropské komise (dále Komise) k této otázce srov. Níže citovaný případ Kurup v. Denmark (11219/84). Možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jak též předpokládá citovaný článek Listiny, není eliminována anonymizací osobních údajů o svědkovi, neboť obviněný se může seznámit s obsahem výpovědi takovéhoto anonymního svědka a vzít ji v úvahu z hlediska své obhajoby; neznalost generálií svědka, jak již řečeno, není v tomto momentě rozhodující. Ta má ovšem význam z hlediska věrohodnosti svědka, která je rovněž důležitá pro celkovou verifikaci jeho výpovědi, tj. kromě pravdivosti této výpovědi jako takové. Zkoumat, resp. zpochybňovat věrohodnost svědka může potom obviněný, či jeho obhájce, způsobem, který předpokládá již citovaná poslední věta § 209 tr. ř.: „Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.“ Otázky adresované anonymnímu svědkovy se mohou tudíž týkat i jeho věrohodnosti, aniž by však byla narušena jeho osobní anonymita, ne tedy pouze předmětu důkazu (skutku). Lze klást např. otázky stran zdravotního stavu svědka, jeho předpokladu schopnosti věrohodně svědčit. Institut anonymního svědka tedy neomezuje zcela možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi a tím ani jeho věrohodnost. Bude-li totiž anonymní svědek usvědčen ze lži, stává se tím zároveň nevěrohodným. Přes hledisko pravdivosti lze tak zkoumat i věrohodnost osoby anonymního svědka. Stejně tak lze zpochybňovat jeho věrohodnost, budou-li výše popsaným způsobem (§ 209 tr. ř. ) zjištěny jiné okolnosti dotýkající se samotné osoby svědka, aniž by byla narušena jeho anonymita. S výše uvedenými otázkami přítomnosti při projednávání věci, jakož i s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům úzce souvisejí následující závěry. Podle „Směrnic a principů“ přijatých na konferenci expertů o „Ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti ve střední a východní Evropě a v SSSR“: „Žádný protokol o výslechu osoby nebo podobný dokument nemůže být předložen k tíži obviněného jako důkaz v soudním řízení, ledaže obhajoba měla možnost být přítomna při příslušném úkonu.“ (Repík, B.: Mezinárodní konference o ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti v postkomunistických zemích. Právo a zákonnost, 60, 1992, č. 5 s. 320). Třeba v této souvislosti zdůraznit, že za situace, popsané v § 209 tr. ř., kdy je obžalovaný vykázán z jednací síně, zůstává zde přítomen jeho obhájce. V případě, že obhájce k utajení totožnosti svědka, aniž by obžalovaný musel v průběhu jeho výslechu opouštět jednací síň. Obdobně vyznívá i rozhodnutí Komise ze dne 16. 12. 1981 č. 895/78 ve věci X. v. Dánsko: „Je zásadně důležité, aby obžalovaný byl přítomen při svém procesu při výslechu svědků, ale za výjimečných okolností není porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy, jestliže svědek byl slyšen v nepřítomnosti osoby, proti níž svědectví směřuje, pod podmínkou, že byl přítomen její advokát, pokud advokát mohl při výslechu svědka hájit zájmy obhajoby stejně, jako by to učinil sám obžalovaný.“ Z jiných principů, shrnutých zástupcem Komise před Soudem ve věci Windisch a týkající se dokazování svědkem, které vypracovala judikatura, třeba upozornit na následující: Práva obhajoby zpravidla vyžadují, aby obžalovaný měl přiměřenou a dostatečnou možnost popírat svědectví proti němu a vyslýchat nebo nechat vyslýchat svědka v době složení svědectví nebo v pozdějších stadiu řízení. Proces se posuzuje jako celek z toho hlediska, zda proběhl spravedlivě; jednotlivá dílčí práva mohla být porušena, přesto vzhledem k významu důkazů, jichž se porušení týká, vzhledem k ostatním důkazům a celkovému způsobu vedení řízení lze toto považovat za spravedlivé (Repík, B.: Požadavky Evropské úmluvy lidských práv na trestní proces, Bulletin advokacie 1992, 10. s. 7-11). Případy Kostowski v. Netherlands a Windisch v. Austria (Kostowski Case, Vol. 166, 1989, Publications of the European Court of Human Rights; windisch Case, Vol. 186, 1991, tamtéž) znamenaly porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ nikoliv v tom, že vnitrostátní soudy se opíraly o výpověď anonymního svědka, nýbrž v tom, že tyto, pro výrok soudu stěžejní důkazy již nebylo možné provést při ústním jednání soudu, resp. kdy oba navrhovatelé byli odsouzeni na základě svědectví anonymních svědků, které obhajoba nemohla vyslechnout. Naproti tomu poslední věta napadeného § 209 tr. ř. takovou možnost nabízí, tedy vylučuje případné pochybení, jehož se ve výše uvedených věcech dopustily holandský a rakouský soud, tj. pochybení, která jako taková vyplývají z čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ. K uvedené problematice se úzce váže následující případ judikovaný Komisí (john Ib Nielsem Kurup v. Denmark, No 11219/1984, European Commission of Human Rights, Decisions and Reports, No 42/1985). Navrhovatelova stížnost se vztahuje k faktu, že identita svědků, kteří figurovali v daném případu, mu nebyla známá, že musel opustit jednací síň, když tito vypovídali a navíc, že byl vyloučen z části jednání, kdy obžaloba prováděla shrnutí případu, které se dotýkalo výpovědi svědků. Navrhovatel tvrdí, že tyto okolnosti porušily jeho právo mít adekvátní čas a podmínky pro přípravu své obhajoby, jak je stanoveno v čl. 6 odst. 3 písm. b) EÚ. Navíc navrhovatel je toho názoru, že jeho právo vyslýchat svědky, tak jak je zachyceno v čl. 6 odst. 3 písm. d), nebylo dodrženo a nakonec, že se mu nedostalo „fair“ procesu, tak jak míní čl. 6 odst. 1 EÚ. Komise namítá, že práva zabezpečená čl. 6 odst. 3 jsou práva obžaloby a obhajoby v obecném slova smyslu. Při určení, zda tato práva byla respektována, není dostačující vycházet jen ze situace, v níž je pouze obžalovaný. Úvaha musí zahrnovat celkovou situaci, ve které má obhajoba prostor pro své uplatnění. Je pravdou, že možnost setkávat se se svým obhájcem je základní částí přípravy jeho obhajoby. Nicméně nemůže být namítáno, že práva na kontakt s obhájcem a konzultace s ním nesmí být podřízena žádnému omezení. Navrhovatelův obhájce byl zavázán rozhodnutím soudu zdržet se diskuse o těch částech výpovědi učiněných svědky A a D, které by mohly vésti k odkrytí jejich identity ve vztahu k obžalovanému-navrhovateli. Žádná omezení nebyla navrhovateli kladena, pokud jde o setkání, korespondence nebo výměnu informací mezi ním a obhájcem při přípravě řádné obhajoby. Za těchto okolností Komise neshledala žádná fakta, která by omezovala navrhovatelovo právo připravit obhajobu v takovém rozsahu, který by mohl vyústit v porušení čl. 6 odst. 3 písm. b) nebo d) EÚ, jak navrhovatel poukazuje. Pokud se týče navrhovatelovy stížnosti, že musel opustit soudní síň odvolacího soudu, když svědci A a D byli vyslýcháni, Komise považuje za principiální, aby obžalovaný byl přítomen, když svědkové, vypovídající proti němu, jsou vyslýcháni. Komise nicméně akceptovala, že za výjimečných okolností zde mohou být důvody vyslýchat svědky proti obžalovanému v jeho nepřítomnosti, za podmínky, že jeho právník je přítomen. V projednávaném případě byl navrhovatel vyzván, aby opustil soudní síň v době, když svědci A a D svědčili proti němu. Dánská vnitrostátní úprava dává předsedovi senátu právo, pokud existují zvláštní důvody, vykázat obžalovaného ze soudní síně, v případě, že by svědek nebo spoluobžalovaný nevypověděl bez zábran, jestliže jinak tato výpověď být získána nemůže. V projednávaném případě, který se týkal mezi jiným vážného drogového zločinu, měl odvolací soud dobrý důvod navrhovatele ze soudní síně vykázat. Nicméně, když navrhovateli-obžalovanému bylo nařízeno opustit soudní síň, jeho obhájce zůstal a měl všechny možnosti v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ vyslechnout oba svědky a klást jim otázky. Komise dále zjistila, že zájmy obhajoby mohou být zajištěny stejně dobře navrhovatelovým právníkem jako navrhovatele samým. Komise proto uzavírá, že požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ byly v navrhovatelově soudním případu splněny. Ačkoliv Komise neobjevila prima facie překročení minima práv, tak jak je uvádí čl. 6 odst. 3 EÚ, přesto také zvažovala, zdali okolnosti citované navrhovatelem v průběhu jeho procesu nemohou nicméně vést k závěru, že se mu nedostalo „fair“ slyšení, jak mu garantuje čl. 6 odst. 1 EÚ. Jak Evropská komise, tak Evropský soud opakovaně připomínají, že zásada rovnosti zbraní je procedurální rovností obžalovaného a obžaloby a neoddělitelným prvkem „fair“ procesu. Nicméně, jak bylo ukázáno shora, toto vše nezabezpečuje obžalovanému právo být přítomen osobně za všech okolností všem procesním úkonům. Proto při úvaze o navrhovatelově stížnosti, jak byla předložena, včetně faktu, že dotyčný musel opustit soudní síň nejen v době výslechu svědků, ale i v době, kdy obžaloba prováděla shrnutí svědeckých výpovědí, nezjistila Komise žádné porušení principu rovnosti zbraní, které by mohlo způsobit, že by se navrhovateli nedostalo „fair“ slyšení u odvolacího soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚ. Z toho, co bylo uvedeno, Komise dovodila, že návrh musí být odmítnut jako zřejmě neopodstatněný, ve smyslu čl. 27 odst. 2 EÚ. Z uvedených důvodů prohlásila Komise stížnost za nepřípustnou a nevyhověla jí.
2.Z hlediska naší platné právní úpravy (§55 odst. 2 tr. ř.) je podmínkou přípustné anonymizace generálií svědka v protokole o jeho výpovědi hrozba zjevné újmy na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí pro osobu svědka nebo osobě jemu blízké, rozumí se v souvislosti s podáním svědectví. Hrozba zjevné újmy na zdraví musí být zcela evidentní, tj. jako taková prokazatelná, nestačí jakékoliv nebezpečí újmy. Důvodová zpráva k citovanému ustanovení trestního řádu konstatuje, že zejména v souvislosti s objasňováním organizované kriminality se vyskytují případy, kdy osoby vypovídající jako svědci se stávají terčem nátlaku nebo násilných útoků, jejichž cílem je svědka zastrašit a ovlivnit tak jeho odhodlání vypovídat. K ochraně svědků právě v těchto případech se umožňuje utajení jejich osobních údajů. Stejný charakter jako „hrozba zjevné újmy na zdraví“ musí mít i „jiné vážné nebezpečí“ uváděné jako alternativa. Popsané zákonné předpoklady anonymizace osoby svědka jsou vymezeny poměrně určitě, čímž směřují spíše ke zúženému aplikování tohoto procesního institutu. Pokud by ovšem zákonodárce podmínky utajení svědka zúžil příliš, mohl by umíněný právní institut vyřadit z jeho aplikace téměř úplně. To je ovšem stěží přijatelné ve světle požadavků uplatňovat i takové důkazní prostředky, které vyžaduje nárůst zejm. organizovaného zločinu a potřeba jeho účinného odhalování. Podmínky utajení totožnosti svědka v hlavním líčení (§ 209 tr. ř.) formuluje zákon následovně: 1.“hrozba újmou na zdraví, smrtí nebo jiné vážné nebezpečí hrozící svědkovi či osobě jemu blízké, plynoucí z podaného svědectví“ nebo 2.“potřeba zachovat anonymitu svědka ze závažných důvodů“. První předpoklad je formulován obdobně jako v § 55 odst. 2 tr. ř. Rozdíl spočívá pouze v tom, že v souvislosti s hlavním líčením zákon výslovně neuvádí „zjevnou“ újmu. Tím je dosah právě této podmínky anonymizace poněkud rozšířen. Proto naopak svědek, utajený podle § 55 odst. 2 tr. ř., je beze zbytku jako takový pokryt i ustanovením § 209 tr. ř. Na druhé straně však naposledy citované ustanovení výslovně uvádí, jako alternativu, hrozbu smrti svědkovi, která je ovšem pokryta též ustanovením § 55 odst. 2 tr. ř., vyložíme-li jej logicky (a minori ad maius). Stejný dosah obou ustanovení, tj. spíše omezující, lze dosáhnout zužujícím výkladem právě § 209 tr. ř., tj. tam uvedené první podmínky anonymizace svědka. Předpoklad druhý je formulován naopak velmi obecně. Takováto úprava zřejmě umožňuje anonymizovat i svědka jiného, než kterého má na mysli § 55 odst. 2 tr. ř. Restrinkce § 209 tr. ř., ve formě uvedeného předpokladu, jsou tedy menší než v případě ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., čímž vytvářejí příliš velký prostor pro volné uvážení.
3. Důvody rozvedené v bodech 1 a 2 vyúsťují v potřebu trvat na ústavnosti § 55 odst. 2 tr. ř., jakož i § 209 tr. ř.; v tomto druhém případě však jen, jde-li o výše uvedený první předpoklad anonymizace svědka v hlavním líčení („hrozba újmou...“), jakož i ve zbývající části tohoto naposledy citovaného ustanovení, neboť v ní nejde o otázku utajení svědka. Naproti tomu druhý předpoklad anonymizace svědka ve smyslu § 209 tr. ř. vymezený slovy: „...anebo o svědka, jehož totožnost musí zůstat ze závažných důvodů utajena...“ je napadnutelný pro jeho neurčitost a tím i nedostatečnou minimalizaci užívání právě takovéhoto procesního institutu (čl. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 Listiny). Proto bylo podle mého názoru třeba návrh skupin poslanců ohledně zrušení § 55 odst. 2 tr. ř. a § 209 tr. ř. v rozsahu uvedeným v úvodu zamítnout.