Soudců JUDr. V. Č. a JUDr. P. V. k nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994, kterým byl zamítnut návrh skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení zákona č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, ve znění zák. č. 272/1993 Sb., podané podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu. Podepsaní soudci zastávají stanovisko, že návrhu skupiny poslanců v bodě, ve kterém se dožadovali zrušení ustanovení § 18 odst. 1 písm. a), c) a § 18a písm. a), b) zákona č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky ve znění zákona č. 272/1993 Sb., mělo být vyhověno, a to z těchto
d ů v o d ů : I. Ústava České republiky v článku I prohlašuje Českou republiku za demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Kromě toho se Ústava ve svém preambuli hlásí k tradicím československé státnosti, což, mimo jiné, je vyjádřeno i převzetím právního řádu bývalého státu a částečně i jeho symbolů. Přihlásila se tedy k myšlenkám, podle kterých mělo být Československo stabilizujícím demokratickým útvarem ve střední Evropě, založeným na humanistických principech a na principech demokracie. Preambule Ústavy zdůrazňuje občanský a nikoliv národní princip nového státu.
Stát, který chce být demokratickým právním státem musí nutně uznat povinnost svého ústavního sebeomezení, neboť k tomuto pojmu nezbytně přináleží uznání nadstátního původu základních lidských práv, tedy uznání autonomie člověka a občanské společnosti. Pro stát, na rozdíl od občana, nemůže platit, že dovoleno je vše, co není výslovně zapovězeno.
V souvislosti se zánikem společného státu tedy Česká republika výslovně deklarovala ve své Ústavě, že se cítí být pokračovatelkou československé státnosti. Tato státnost pak není pouhou abstrakcí, ale její obsah je a byl naplňován konkrétními subjekty, tedy především občany tohoto státu. Dalo by se proto očekávat, že zákon, který na tuto Ústavu bezprostředně navazuje, a který upravuje nejen nabývání a pozbývání státního občanství ČR, ale který také obsahuje zvláštní ustanovení v souvislosti se zánikem ČSFR, bude výše zmíněné principy a ideová východiska vůči bývalým občanům společného státu respektovat. Takový postup by se dal očekávat o to více, jestliže Ústava Slovenské republiky, stojící spíše na principu národním a ve své preambuli společnou československou státnost opomíjející, je realizována zákonem, který osobám, které byly k 31. 12. 1992 státními občany ČSFR, ale nebyly státními občany Slovenské republiky, umožňuje volbu občanství SR bez jakýchkoliv podmínek (§ 3 zákona č. 40/1993 Zb.).
II. Nepochybně nelze nic namítat proti tvrzení, že Česká republika jako samostatný stát může stanovit podmínky pro nabytí občanství zcela nezávisle na právní úpravě jiného státu, tedy i na právní úpravě Slovenské republiky. Názor podepsaných soudců však je ten, že u občanů ČSFR bylo toto občanství občanstvím de facto prioritním, a to především v právním vědomí občanů státu. Z mezinárodně-právního hlediska pak bylo občanstvím jediným. Kritéria transformace státního občanství pro občany federace, kteří byli občany Slovenské republiky by tedy měla být výrazně jiná, než kritéria pro nabytí občanství cizinci. Tvrzení, že úprava obsažená v ustanovení § 18 resp. 18a zákona č. 40/1993 Sb. výrazně jiná a zvýhodňující skutečně je, je nepřesvědčivé. Zmíněná ustanovení zařazená do části třetí nazvané "Zvláštní ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem ČSFR", jsou v podstatě zvláštní jen svým názvem. Jedinou "výhodou", kterou tato ustanovení skýtají občanům Slovenské republiky žijícím na území České republiky oproti skutečným cizincům, je snížení délky nepřetržitého trvalého pobytu z pěti let na dva roky, resp. byly odstraněny určité tvrdosti pro starší občany (dodatečně připojený § 18a). Stanovené podmínky tedy rozhodně nezakládají opční právo, jehož zakotvení by se dalo očekávat u státu, který si dal do vínku principy a právní kontinuitu tak, jak jsou zmíněny v odst. I. tohoto stanoviska. Lze souhlasit s názorem skupiny poslanců, že těmito ustanoveními byly zavedeny diskriminační podmínky pro získání státního občanství bývalými státními občany ČSFR, kteří se tak v části své původní vlasti stali cizinci. Dodatečně byla stanovena zákonná omezení na právní stav a skutečnosti, které nastaly a existovaly před nabytím účinnosti zákona č. 40/1993 Sb. Navíc byla tato práva omezena způsobem, který z těžko pochopitelných důvodů ani není stejný pro všechny občany Slovenské republiky. Za diskriminující lze především považovat, že ti občané Slovenské republiky, kteří svůj vztah k nově vzniklé České republice mohli doložit dlouhodobým trvalým pobytem na jejím území, mají pro získání občanství podmínky nejméně výhodné. Pouze na ně se totiž vztahuje, tak jako na skutečné cizince, neprominutelná podmínka pětileté beztrestnosti, která se nevyžaduje pro ty slovenské občany, kteří trvale žijí v cizině a před odchodem do ciziny měli trvalý a časově nevymezený pobyt na území České republiky. Podstatně výhodnější podmínky, přesněji čisté právo opce, pak platí pro bývalé občany ČSFR, u kterých není možné určit občanství některé z republik (§ 6 zák. č. 40/1993 Sb.). Podepsaní soudci zastávají názor, že princip volby státního občanství tak, jak je upraven v § 6 předmětného zákona, je standardním řešením ve státě, který chce být demokratickým právním státem a který se upřímně hlásí k tradicím československé státnosti. Jakákoliv úprava pod tento standard je diskriminující.
V Brně 16. září 1994
JUDr. V. Č.
JUDr. P. V.