a) Prvním je nepřijetí intertemporálních ustanovení. V takovém případě nutno řešit problém intertemporality interpretací. Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle zrušené právní normy, řídí právní normou novou (to platí i pro naplnění podmínek získání určitého právního statusu a s ním spjatých práv). Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. Důsledkem tohoto principu je skutečnost, podle které "jednou založené právní účinky, pokud tyto představují zároveň subjektivní práva, zůstávají pro nový zákon zakázanou sférou" (A. Procházka, Základy práva intertemporálního, Brno 1928, s. 109). Tento princip je realizací "legislativní zásady ochrany oprávněné důvěry ve stálost právního řádu" (tamtéž, s. 111).
b) Druhým způsobem řešení časového střetu právních norem, obsahujících rozdílné předpoklady nabývání určitého právního statusu, je koncepce, obsažená v § 34 zákona č. 360/1992 Sb., jakož i v jeho novele č. 164/1993 Sb. Toto řešení obsahuje posunutí termínu nabytí účinnosti nové právní úpravy pro subjekty, jenž splnily podmínky získání daného právního statusu podle předchozí právní úpravy. Těmto subjektům je tak poskytnuta příležitost splnit náročnější nebo jiné podmínky nové úpravy a současně si kontinuitně zachovat svůj status.
c) Konečně třetím legislativním způsobem řešení časového střetu právních norem, obsahujících rozdílné předpoklady nabývání určitého právního statusu, je řešení, jímž se subjektům, disponujícím určitým právním statusem podle předchozí právní úpravy, přizná status podle právní úpravy nové. Takový přístup má své opodstatnění v případě, kdy rozdílnost podmínek získaní daného statusu podle obou úprav nezakládá neodůvodněnou nerovnost. Do rámce tohoto legislativního přístupu lze zařadit řešení, obsažené v zákoně č. 275/1994 Sb.
Při rozhodování o způsobu řešení intertemporality je zákonodárce limitován ústavními principy rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Příslušné legislativní řešení proto nemá být výrazem libovůle, nýbrž by se mělo odvinout z obsahového srovnání staré a nové právní úpravy. Takovéto srovnání se musí řídit hlediskem proporcionality.
Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo vést k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních úprav. Proporcionalitu lze přitom charakterizovat tak, že vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních práv a svobod, odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Platí tu zároveň maxima, přikazující v případě omezení základního práva, resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Při posouzení způsobu legislativního řešení intertemporality tudíž sehrává svou roli nejen míra odlišnosti nové a staré právní úpravy, nýbrž i společenská naléhavost zavedení nové právní úpravy ap.
Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové právní úpravy tedy z hlediska ústavního není věcí nahodilou nebo věcí libovůle. Je věcí zvažování v kolizi stojících ústavněprávních principů.
Tím, že zákonodárce zákonem č. 275/1994 Sb. radikálně změnil řešení intertemporality staré a nové právní úpravy, obsažené v zákoně č. 360/1992 Sb. a zákoně č. 164/1993 Sb., a to bez jakékoli explicitně nebo implicitně vyjádřené argumentace, dal dostatečným způsobem najevo, že časový střet zákonů řešil způsobem nahodilým a nikoli způsobem, vycházejícím ze zvažování proporcionality poskytování ochrany ústavním principům. Přijal tak zákonné ustanovení, stojící v rozporu s ústavními principy ochrany důvěry občana v právo, právního státu a rovnosti, jak jsou obsaženy v čl. 1 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
V Brně 14. 6. 1995
Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu ČR Prof. JUDr. V.K., DrSc., podané na základě § 14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu České republiky, ve věci návrhu prezidenta České republiky na zrušení ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků, činných ve výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb.
Podstatný důvod, který vede k předložení odlišného stanoviska k výroku nálezu, jímž se zamítá návrh prezidenta České republiky na zrušení ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů je tento:
Předmětem návrhu je zrušení poslední verze § 34 zákona č. 360/1992 Sb., v důsledku něhož odpadá povinnost získat autorizaci architektů a techniků ve stavebnictví podle nových předpisů. Mezi podmínkami, které zavedl zákon 360/1992 Sb. bylo kromě jiného i "úspěšné složení zkoušky odborné způsobilosti". Pro splnění nových podmínek byla stanovena lhůta nejprve do 7. 7. 1993 a posléze do 31. 12. 1994.
Zákonodárce v zákoně č. 360/1992 Sb. a později ve dvou dalších novelách, tedy celkem třikrát opakovaně po sobě zdůraznil věrohodnost povinností, jejichž splnění v určité lhůtě požadoval a nenechal nikoho na pochybách, že bez splnění požadovaných předpokladů nebude možno povolání autorizovaných architektů, inženýrů a techniků vykonávat.
V mezidobí nepochybně řada těch, kteří vykonávali svou činnost na základě starých předpisů, nově stanovené podmínky splnila anebo je naplňuje. Do 31. 12. 1994 zřejmě však nesplnili nové podmínky zdaleka všichni, kteří tak měli učinit.
Z toho patrně vycházel zákonodárce ve své poslední úpravě, zhostil se však tohoto problému způsobem, který zpochybňuje principy právního státu:
Poslední úprava § 34 zákona č. 360/1992 Sb. ohrožuje princip rovnosti, a to způsobem, který svými důsledky přináší jisté výhody pro ty, kteří neplní stanovené povinnosti a jimž se jejich plnění zdá být zbytečné. Tím odnímá zákonodárci věrohodnost a občanům přesvědčení, že zákony jsou závazné pro všechny a že je nezbytné je dodržovat. Takové jednání si zákonodárce může dovolit jen s odvoláním na veřejné hodnoty a nikoli pouze proto, že věc hodlá zákonem upravit a nezdá se mu příhodné lhůtu znovu prodlužovat.
Novelizace § 34 uvedeného zákona porušuje princip určitosti již tím, že vychází ze zjevného rozporu mezi cílem zákonodárce a prostředky, které k dosažení tohoto cíle zvolil. Proti novele by patrně nebylo možno nic namítnout, kdyby zákonodárce stanovenou lhůtu opětovně (tj. potřetí) stanovil. Zákonodárci se však zřejmě nechtělo stanovit potřetí nějakou novou lhůtu pro splnění podmínek k autorizaci patrně o to více, že dvě dříve stanovené lhůty zřejmě nebyly dostatečné. Proto jednoduše odstranil lhůty vůbec.
Tato změna však není pouze změnou kvantitativní, ale kvalitativní povahy a mění radikálně dosavadní právní stav. Cílem novely je podle důvodové zprávy zrušení časového omezení "... s tím, že tato problematika bude upravena novou zákonnou normou v návaznosti na novelu stavebního zákona". Dosažení tohoto cíle však zákonodárce neřešil adekvátními prostředky, jak by to odpovídalo principům materiálního právního státu. Z hlediska právního státu je bezvýznamné, že parlament v důvodové zprávě slibuje tuto problematiku novou zákonnou úpravou vyřešit. V tomto slibu není nic právně závazného. Zůstává jen, že touto novelou se vrací starý právní režim před zákon č. 360/1992 Sb. a že základní postuláty tohoto zákona jsou znehodnoceny, což patrně ani sám zákonodárce neměl na mysli.
V Brně dne 30. června 1995