Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ustanovení § 17 citovaného zákona není v rozporu ani s článkem 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s článkem 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. IV. Naše současná právní úprava vychází ze zásady jediného výlučného státního občanství. To zdůrazňuje sama důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. V této souvislosti je třeba poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, který se týká některých otázek státního občanství České republiky. V tomto nálezu je mimo jiné uvedeno, že Česká republika řešila otázku nabývání státního občanství České republiky vnitrostátním předpisem, kterým je zákon České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., jenž obsahuje zásadu předcházení dvojímu státnímu občanství a zamezení vzniku bezdomovectví. (Takto bylo navázáno na právní úpravu platnou na území ČSFR a vycházelo se ze skutečnosti, že obdobné zásady jsou uplatněny i v právních řádech jiných evropských států.) Stěží lze proto akceptovat kategorické a obecně formulované tvrzení stěžovatele, že žádný právní předpis České republiky ani její ústavní pořádek neobsahují princip zákazu dvojího státního občanství, které prý naopak výslovně připouštějí.
Ze zásady jediného výlučného státního občanství plyne i způsob pozbytí státního občanství České republiky, upravený v § 17 zákona, podle něhož státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením. Uvedený způsob je v českém právním řádu koncipován zcela nově, neboť starší právní úpravy takovou možnost zániku státního občanství neznaly.
Pro posouzení zkoumané otázky nelze abstrahovat ani od právního stavu v oblasti mezinárodněprávní.
1. Na této půdě je bipolitismus (čili opak jediného výlučného státního občanství) obecně považován za jev nežádoucí. Na jedné straně může vést k mezistátním sporům, zejména v otázkách diplomatické ochrany, protože bipolita může být pokládán za státního občana více státy a každý stát má v zásadě právo odmítnout diplomatický zásah ve prospěch bipolity, pokud jej učinil jiný stát, jehož je bipolita rovněž příslušníkem. Na druhé straně působí bipolitismus vážné obtíže i bipolitům samým, zejména co do závazků k věrnosti státu a k výkonu vojenské služby, jejichž plnění mohou vůči bipolitům vyžadovat dva nebo i více států. Třetí státy mohou bipolitu považovat podle volby za občana kteréhokoliv z konkurujících států, bez ohledu na vůli a zájem bipolity samého, např. přiznávat mu pouze nejméně výhodný smluvní cizinecký režim, vyhostit ho do kteréhokoliv z domovských států proti jeho vůli a podobně. 2. Obecnou praxi států lze charakterizovat takto:
a) osoba s několikerým státním občanstvím se nemůže odvolávat na své jiné státní občanství v poměru ke státu, jehož je rovněž občanem; b) třetí stát má osobu s několikerým státním občanstvím pokládat za občana pouze jednoho státu, a to podle vlastní volby, nikoli podle volby bipolity samého nebo některého ze států, jichž je občanem. Při této volbě se státy většinou řídí zásadou efektivity, tj. pokládají cizince za občana toho státu, k němuž ho pojí nejužší faktický vztah (bydliště, zaměstnání, výkon vojenské služby, politických práv apod.). V Československu rozhodovala státní příslušnost, která byla nabyta naposled (§ 33 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním). Stejná právní situace platí i v dnešní České republice (článek 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.). V literatuře lze v tomto směru odkázat na publikaci Potočného "Mezinárodní právo veřejné, Praha 1978, str. 185 - 186. 3. Snaha o vyloučení bipolitismu je zřejmá i z dvoustranných Úmluv, jež v minulosti uzavřela Československá republika (popř. někdejší ČSSR) s některými sousedními státy, konkrétně se SSSR, Maďarskem a Polskem. Tyto Úmluvy stojí na zásadě, že
a) osoby, které mají současně státní občanství obou smluvních stran, mohou zvolit státní občanství té strany, které si přejí zachovat (čl. 1 Úmluvy mezi ČSR a SSSR o úpravě státního občanství osob s dvojím občanstvím uveřejněné pod č. 47/1958 Sb., čl. 1 Úmluvy mezi ČSSR a Maďarskou lidovou republikou o úpravě některých otázek státního občanství uveřejněné pod č. 37/1961 Sb., čl. 1 Úmluvy mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou o úpravě otázek týkajících se dvojího státního občanství uveřejněné pod č. 71/1966 Sb.),
b) osoby, na něž se Úmluva vztahuje, budou považovány výhradně za státní občany té smluvní strany, jejíž občanství si zvolily (čl. 7 Úmluvy ČSR - SSSR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy ČSSR - MLR),
c) osoby, které prohlášení o zvolení státního občanství během lhůty (stanovené Úmluvou) nepodají, budou považovány výhradně za občany smluvní strany, na jejímž území žijí (čl. 7 Úmluvy ČSR - SSSR, čl. 6 odst. 3 Úmluvy ČSSR - MLR, čl. 6 Úmluvy ČSSR - PLR).
4. Lze konstatovat, že právní úprava zániku státního občanství České republiky je v plném souladu s tendencí současné moderní demokratické Evropy. V tomto směru je významná zejména Dohoda o omezení případů několikanásobné státní příslušnosti a o službě v ozbrojených silách v případě několikanásobné státní příslušnosti ze dne 6. května 1963. Ta stanoví v článku 1 odstavci 1, že zletilé osoby, mající státní příslušnost smluvní strany, které získají projevem vlastní svobodné vůle, naturalizací, opcí nebo znovunabytím státní příslušnost jiné strany, ztratí svoji dřívější státní příslušnost. Nejsou oprávněny ponechat si svoji dřívější státní příslušnost. Obdobná úprava se týká i osob nezletilých. Myšlenku posílit instituci výlučného (jediného) státního občanství pak sleduje článek 4 této Dohody, jenž uvádí, že žádná ustanovení Dohody nebrání aplikaci jakýchkoli ustanovení, která by mohla ještě více omezovat vznik několikanásobné státní příslušnosti, ať by již byla včleněna nebo následně zavedena v právním řádu té které smluvní strany nebo v jakékoli dohodě, konvenci nebo smlouvě uzavřené mezi dvěma nebo více smluvními stranami. Česká republika sice dosud signatářem této Dohody není, leč sama její existence zřetelně naznačuje tendenci členských států Rady Evropy. Ke dni 2.ledna 1995 tuto Dohodu ratifikovalo 13 států (Rakousko, Belgie, Dánsko, Francie, Německo, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Švédsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, a jeden stát ji signoval (Portugalsko). Vesměs všechny státy, které Dohodu ratifikovaly, jsou významnými a tradičně demokratickými zeměmi.
5. Ani připravovaná Evropská úmluva o státním občanství a vojenské povinnosti v případě vícenásobného státního občanství (srov. str. 10) neznamená průlom do principů dosud platné - byť nikoli pro Českou republiku - Dohody z 6. 5. 1963. Návrh Evropské úmluvy již v preambuli uznává právo každého státu rozhodnout, zda dovolí svým státním občanům mít jedno nebo více dalších státních občanství. V článku 4 se sice praví, že vnitřní zákony...každého účastnického státu budou založeny na následujících obecných zásadách: 3. - nikdo nebude svévolně zbaven svého státního občanství; v článku 6 odst. 1 se však toto obecné pravidlo blíže rozvádí tak, že účastnický stát nesmí zakotvit ve svých vnitřních zákonech ... ztrátu státního občanství ze zákona nebo z iniciativy tohoto účastnického státu, s výjimkou následujících případů: a) dobrovolné nabytí jiného státního občanství. V článku 9 odst. 2 se dále uvádí, že v závislosti na jakékoli ... mezinárodní dohodě upravující problematiku státního občanství - a) každý účastnický stát udělí své státní občanství osobám, které:
i) byly státními občany a měly trvalý pobyt de iure a de facto na území státu, jenž přestal existovat .... a
ii) mají nadále trvalý pobyt de iure a de facto na tomto území, jež se stalo součástí území tohoto účastnického státu.
Je zřejmé, že citovaný článek na řešený případ výslovně nedopadá, neboť žádná mezinárodní smlouva ve věci státního občanství v souvislosti s ukončením existence ČSFR uzavřena nebyla. I kdyby však byla taková situace nastala, lze poukázat na závěr citovaného článku 9 odst. 2 sub a), podle něhož při udělování státního občanství lze vyžadovat od dotčených osob, aby se zřekly jakéhokoli státního občanství jiného.
Na stejném principu je budována i úprava článku 9 odst. 2 sub b) připravované Evropské úmluvy, která se sice rovněž přímo netýká řešené věci, ale v hlavní myšlence je s ní srovnatelná. Stanoví, že v případě převodu svrchované moci nad územím, umožní každý účastnický stát svým státním občanům, kteří v důsledku tohoto převodu mohli ztratit "jeho" státní občanství ...., ii) ponechat si své státní občanství, pokud výslovně vyjádří svůj úmysl ponechat si je, mají-li trvalý pobyt de iure a de facto na území účastnického státu. I zde však platí, že vnitřní zákony účastnického státu mohou stanovit lhůtu, v níž mají dotčené osoby provést volbu, nebo od nich vyžadovat zřeknutí se jakéhokoli jiného státního občanství. Z uvedeného textu vyplývá, že nová navržená úprava (která ovšem nemusí být v tomto znění přijata) není v rozporu s textem a smyslem stávající mezinárodněprávní úpravy. Proto napadené ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. není ani v tomto směru v rozporu s dalším předpokládaným trendem mezinárodního smluvního práva v složité oblasti, která se týká instituce státního občanství. 6. Úpravu srovnatelnou s ustanovením § 17 zákona č. 40/1993 Sb. lze ostatně nalézt i v řadě konkrétních zemích Evropy. Jde např. o tyto státy: Rakousko - Zákon o státním občanství (Bundesgesetz über die österreichische Staatsbürgerschaft 1965, BGBl Nr. 250) znovu uveřejněný pod č. 311 BGBl 1985 - StbG oddíl III - Ztráta státního občanství
§ 26 - Státní občanství se pozbývá 1. získáním cizí státní příslušnosti § 27 odst. 1 - Státní občanství ztrácí, kdo na základě své žádosti, svého prohlášení nebo svého výslovného souhlasu získá cizí státní občanství, pokud mu předtím ponechání státního občanství nebylo povoleno.
Finsko - Zákon o státním občanství č. 401/1968 (The Finnish Nationality Act) oddíl 8 (10.8.84/584) - Osoba ztrácí své finské státní občanství
1. jestliže nabývá občanství jiné země na základě žádosti nebo prohlášením nebo jestliže k tomu dala souhlas z vlastní svobodné vůle. Švédsko - Zákon o státním občanství č. 382/1950 (Swedish Citizenship Act) oddíl 7 - Švédské občanství ztrácí: 1. každá osoba, která nabývá cizí občanství poté, co o takové občanství požádala nebo výslovně souhlasila s jeho udělením.
Norsko - Zákon o státní příslušnosti č. 3 z 8. 12. 1950 (The Norwegian Nationality Act) § 7 - Norskou státní příslušnost ztrácí: 1. osoba, která nabývá státní příslušnosti jiného státu na základě žádosti nebo vyjádřením souhlasu.
Dánsko - Sjednocovací zákon č. 457 ze dne 17. 6. 1991 (Consolidation Act) Statutární vyhláška (oznámení) o zákonu o nabývání dánského občanství (sjednocujícím dánský zákon č. 252 ze dne 27. května 1950 o nabývání dánského státního občanství, prováděcí nařízení č. 155 ze dne 6. 4. 1978, jakož i dodatek vyplývající z oddílu 2 zákona č. 326 ze dne 4. června 1986 a dánský zákon č. 159 ze dne 18. března 1991.) bod 7 - Dánské občanství ztrácí 1. osoba, která nabývá cizí státní příslušnost na základě žádosti nebo výslovného souhlasu,
Nizozemí - Královský zákon o státní příslušnosti ze dne 19. 12. 1984 - Netherlands Nationality Act (Bulletin zákonů, nařízení a dekretů 628) známý jako nizozemský zákon o státním občanství oddíl 14 - bod 2) Nizozemskou státní příslušnost nelze ztratit z jakéhokoli důvodu, jestliže by to vedlo ke stavu bez státní příslušnosti. oddíl 15 - osoba, která je plnoletá, ztrácí svou nizozemskou státní příslušnost: a) nabytím jiné státní příslušnosti z vlastní svobodné vůle.
Je tedy zřejmé, že základní myšlenku, na níž je budováno ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb., lze nalézti v jiných evropských zemích, které rovněž stojí na principu předcházení vzniku dvojího státního občanství.
Lze ovšem namítnout, že ustanovení § 17 cit. zákona je třeba při posuzování jeho ústavnosti srovnávat v prvé řadě s Ústavou České republiky (konkrétně s článkem 12 odst. 2), zatímco ústavy srovnávaných zemí mají jinou úpravu státního občanství, popřípadě tuto problematiku neupravují vůbec. Vzdor tomu je srovnání napadeného ustanovení (§ 17 zákona) se zákonnou úpravou ostatních demokratických států významné. Podstatný je totiž i (již podaný) výklad ustanovení § 17 cit. zákona (ve vztahu k Ústavě), podle něhož zákonem upravené pozbytí státního občanství České republiky neporušuje ústavní garance, které chrání občana před zbavením českého státního občanství ve smyslu článku 12 odst. 2 Ústavy. To odpovídá vyvíjejícímu se evropskému zákonodárství, jež - má-li občan dosavadní státní občanství ztratit - klade důraz na jeho projev vůle získat státní občanství cizího státu.
V závěru řízení stěžovatel poukázal na to, že Ústavní soud je vázán pouze ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy, takže by neměl přihlížet k zákonům upravujícím nabývání a pozbývání státního občanství, které platí v jiných zemích. Je samozřejmé, že Ústavní soud není vázán právními řády těchto států. Nicméně obsah v nálezu citovaného cizího práva zřetelně svědčí o tom, jaký je legislativní stav současných států moderní demokratické Evropy. Proto Ústavní soud nemíní ignorovat komparatistický pohled na zkoumanou problematiku, tedy existenci a obsah jiných srovnatelných evropských právních řádů. To ostatně souvisí s obecně uznávanou snahou přibližovat právní řád České republiky právním řádům jiných demokratických zemí našeho kontinentu. Na základě těchto úvah Ústavní soud - jak již uvedl - neshledal porušení článku 12 odst. 2 Ústavy ani dalších stěžovatelem uváděných ústavních zákonů či mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
P o u č e n í :
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. listopadu 1995