Stěžovatel konečně tvrdil, že napadenými rozsudky došlo i k porušení § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. ve vztahu k čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. Citované ustanovení § 6 odst. 1 stanoví, že zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31. 11. 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu. Podle názoru Ústavního soudu má pozbytí účinnosti zákona (jeho ustanovení) stejné praktické důsledky jako jeho zrušení (dnem, který Ústavní soud určí), takže uvedená námitka se dotýká otázky ústavnosti čl. 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. a nikoli napadených soudních rozsudků. Není proto věcí senátu Ústavního soudu, aby tuto námitku řešil a v tomto směru se odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94. Za tohoto stavu je tedy nadbytečné zabývati se tvrzením stěžovatele, které se týká recepce právního řádu ČSFR do právního řádu České republiky ve smyslu ustanovení zákona č. 4/1993 Sb.
Stěžovatel poukázal i na to, že napadené rozsudky jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 79/94 a II. ÚS 124/93. V tomto směru se však stěžovatel mýlí, neboť uvedené nálezy řeší jinou ústavněprávní problematiku a v souzené věci se o ně opřít nelze.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uváděné ústavní zákony a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách nebyly napadenými rozsudky porušeny.
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost v celém rozsahu zamítnuta.
P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. března 1996