I. ÚS 31/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele M.M., zastoupeného advokátkou JUDr. V.B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. 23 Co 298/95, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a J.H., jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené JUDr. J.S., t a k t o :
Návrh s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel se svým včas podaným návrhem domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. 23 Co 298/95, jímž bylo v odvolacím řízení potvrzeno prvostupňové zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 1995, sp. zn. 17C 98/94, ve věci navrhovatelovy žaloby o zaplacení 4 000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedenou částku v civilním nalézacím řízení sporném požadoval navrhovatel po vedlejší účastnici řízení J.H. z toho důvodu, že parkovala své vozidlo na pozemku, jehož vlastníkem je navrhovatel, a to bez jeho souhlasu a proti jeho vůli. Podle názoru navrhovatele tímto jednáním došlo na straně vedlejší 1
I. ÚS 31/96
účastnice ke vzniku bezdůvodného obohacení, jehož výši hodnotil navrhovatel v řízení před obecnými soudy částkou 4 000,- Kč.
Obecné soudy opřely zamítavý výrok o závěr, že navrhovatel se domáhal svou žalobou peněžního plnění, ačkoliv na místě byla žaloba na odstranění závadného stavu.
Podle názoru navrhovatele zamítavým rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení čl. 90 věta první a čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy a současně k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled, ledaže by došlo k porušení principů obsažených v hlavě páté ústavy, ústavních zákonech a Listině základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je navrhovatelův odlišný právní názor na posouzení, zda v případě řízení, které u obecných soudů zahájil, mělo být žalováno na plnění peněžité či zda mělo jít o žalobu na odstranění závadného stavu ve smyslu ustanovení § 126 o. z. V této souvislosti je nutno poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR, navazující na judikaturu bývalého Ústavního soudu ČSFR (srov. např. IV. ÚS 43/94 ÚS ČR a Rč. 13/1993 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR), podle níž nesprávné právní posouzení nemůže být samo o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí Ústavním soudem.
Ústavní soud navíc poukazuje na to, že sdílí názor Městského soudu v Praze ohledně toho, že v daném případě byla na místě 2
I. ÚS 31/96
žaloba na odstranění závadného stavu, tedy žaloba na vyklizení ve smyslu ustanovení § 126 o. z. a nikoli žaloba na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení.
Z těchto důvodů proto Ústavní soud návrh navrhovatele ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítl.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soud České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 17. října 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR
3