5. Pokud se jedná o neprovedení důkazu přečtením záznamu o vyšetření stěžovatele na tzv. "detektoru lži", zaujal k této otázce Vrchní soud v Praze negativní stanovisko již v předchozích rozhodnutích a jedno z nich publikoval ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod. č. 8/1993. Podle tohoto rozhodnutí výsledky vyšetření na detektoru lži nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování v trestní věci. V tomto řízení lze použít jen ty poznatky, které obviněný poskytl v souladu s ustanovením § 91 a násl. trestního řádu, což v případě vyšetření na tzv. detektoru lži splněno není. Ústavní soud z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele tento právní názor nehodnotil. Nicméně dospěl k závěru, že i kdyby abstrahoval od stanoviska obecných soudů poukazujících na ustálenou judikaturu odmítající důkaz vyšetřením na detektoru lži, byl by v konkrétní věci tento důkaz nadbytečný, neboť již provedené důkazy obecné soudy řádně provedly a přihlédly zejména k tomu, že stěžovatele usvědčili z vraždy dva spoluobžalovaní (přítomní při činu) a nepřímo i svědci, jimž se stěžovatel se spácháním vraždy svěřil, byť tito svědci svoji výpověď později změnili. I tuto skutečnost však obecné soudy vzaly v úvahu a řádně a přesvědčivě ji odůvodnily.
Ústavní soud již několikrát vyložil (viz např. sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 13/94, sp. zn. I. ÚS 68/93), - a to se týká všech námitek stěžovatele, jimiž se již jednotlivě zabýval - že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní procesní principy a zásady spravedlivého procesu vůbec, zejména ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem, trestním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy (srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. rovnost účastníků (článek 37 odst. 3 Listiny), právo na veřejné projednání věci (článek 38 odst. 2 Listiny a článek 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterých se stěžovatel dovolává. Z těchto principů vychází Ústavní soud v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Hlavní námitky uplatněné v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - jednak kritizují porušení rovnosti účastníků ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny a článek 3 písm. d) Úmluvy, jednak porušení zásady veřejnosti řízení ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Porušení zásady rovnosti účastníků řízení spatřuje stěžovatel zejména v tom, že obecné soudy neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch a poukázal zejména na důkaz spisy OOVB v Chebu, sp. zn. ČVS:OVV:373/89. Na jiném místě tohoto nálezu je však podrobně vysvětleno, že se tento spis projednávané věci vůbec netýká, takže jeho obsah nemůže nijak ovlivnit výsledek řízení. Totéž platí i ohledně skutečnosti, že nebyl proveden výslech stěžovatelova otce jako svědka. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti účastníků řízení neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru (srov. III. ÚS 150/93). Obdobný názor zastává i Evropská komise pro lidská práva, pokud praví, že článek 6 odst. 3 písm. d) neposkytuje absolutní právo na výslech každého svědka, jehož jmenovitě uvádí obhajoba (viz rozhodnutí č. 62 - Medienkampagne - publikované v časopise Österreichische Juristen - Zeitung č. 24/1994, str. 853). Pokud jde o porušení zásady veřejnosti, stěžovatel poukázal na článek 38 odst. 2 Listiny a na článek 6 odst. 1 Úmluvy, podle nichž každý má právo na to, aby jeho věc (záležitost) byla projednávána veřejně. Nejde jen o to, "že řízení má být před soudem zásadně veřejné, ale zásadně o to, že veřejné projednávání musí být v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti platnou v trestním řízení a zejména to, že v řízení před soudem musí být těžiště dokazování". Tyto zásady byly prý vážně porušeny, neboť soud v podstatě vycházel jen z výsledků přípravného řízení. Např. spoluobviněný mlad. K. v přípravném řízení popsal celou událost ve třech verzích, při hlavním líčení již nevypovídal a při prováděné rekonstrukci stěžovatele nepoznal. Svědci B., Z. a L. jej usvědčovali výpověďmi z přípravného řízení, před soudem však popřeli pravdivost svých výpovědí. Pouze spoluobviněný Z. popsal v přípravném řízení celou událost ve třech různých verzích a jediný svoji výpověď z přípravného řízení před soudem zopakoval. Rovněž tak svědek M. K. svoji výpověď před soudem nezměnil, ale tento svědek je bratrem obviněného ml. K.
Argumentaci stěžovatele nelze přisvědčit. Smyslem práva na veřejné projednání věci - jehož se stěžovatel dovolává - ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících proti němu, a to před tváří veřejnosti (nález ve věci Pl. ÚS 4/94). Není porušením této zásady, jestliže se výpověď spoluobžalovaného nebo svědka přečte v hlavním líčení, byl-li jejich výslech proveden způsobem odpovídajícím zákonu a taková osoba v hlavním líčení bez oprávnění odepřela vypovídat nebo se odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi (§ 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu). Tato situace nastala i v trestním řízení proti stěžovateli. Porušení zásady veřejnosti v postupu obecných soudů tedy Ústavní soud neshledal. V tomto směru zřejmě došlo u stěžovatele k omylu, neboť námitky jím vznesené se spíše týkají zásady přímosti dokazování, která však rovněž porušena nebyla.
Ústavní soud též zkoumal, zda nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jiným způsobem. Nic takového však z obsahu spisu neplyne. Trestní stíhání bylo vedeno regulérně, obžalovaný (stěžovatel) sám byl vícekrát vyslechnut za přítomnosti advokáta, již v přípravném řízení byl převážně přítomen i tehdejší prokurátor a ve věci proběhlo několik řádně vedených hlavních líčení. Ostatně, v tomto směru ani sám stěžovatel žádné námitky nevznesl. Rovněž nedošlo ani k porušení článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 tím, že nebyl vyslechnut jako svědek otec stěžovatele, neboť ten použil svého oprávnění dle ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu a odepřel vypovídat v trestní věci svého syna, takže jeho svědecká výpověď byla vyloučena.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Porušení článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny a porušení článku 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy, jejichž ochrany se stěžovatel dovolává, ani porušení jiných ústavních zákonů či mezinárodních smluv ve smyslu článku 10 Ústavy však prokázáno nebylo. Ze všech těchto důvodů byla ústavní stížnost zamítnuta.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. května 1996