III. ÚS 212/95
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana F.Č., bez zastoupení, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 1996, sp. zn. 12 Nc 1119/92, mimo ústní jednání dne 23. 4. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se podáním ze dne 7. února 1996, které je již několikátým podáním k Ústavnímu soudu ČR (tato předchozí podání byla ve smyslu ust. § 41 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta), obrací na Ústavní soud ČR s konstatováním, že již delší dobu, téměř 6 roků, vede různá soudní řízení, a že vinou současné justice nebylo jeho návrhům vyhovováno. Naposledy bylo rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 1996 (sp. zn. 12 Nc 1119/92) rozhodnuto, že se stěžovatel omezuje ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není způsobilý činit procesní úkony ve smyslu občanského soudního řádu a trestního řádu. Stěžovatel pak v závěru svého podání opětovně pouze konstatuje, že je nespokojen se stavem současné justice
1
a nesouhlasí s citovaným rozsudkem, aniž blíže uvádí jaké nápravy či jakého rozhodnutí se u Ústavního soudu domáhá.
I přesto, že podání stěžovatele neobsahuje náležitosti návrhu na zahájení řízení ve smyslu ust. § 34 zák. č. 182/1993 Sb. a ust. § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona, vyžádal si Ústavní soud stanovisko opatrovníka, jímž byl Okresním soudem v Hradci Králové ustanoven advokát JUDr. L.H. Ze stanoviska opatrovníka Ústavní soud pak zjistil, že tento byl stěžovateli ustanoven výslovně na jeho žádost, neboť k němu měl stěžovatel již z dřívější doby plnou důvěru. Ve svém sdělení Ústavnímu soudu dále opatrovník konstatuje, že obdržel rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 1996 (tj. rozhodnutí, proti němuž směřují výhrady stěžovatele) a dodává, že tuto skutečnost sdělil stěžovateli, avšak od stěžovatele neobdržel výslovný pokyn k tomu, aby podal proti citovanému rozsudku ve stanovené lhůtě odvolání, označené rozhodnutí (rozsudek sp. zn. 12 Nc 1119/92), jak ostatně zjistil i Ústavní soud ČR sám (č. 1. 8 spisu), nabyl právní moci dne 22. 2. 1996.
S ohledem na tuto skutečnost je zřejmé, že stěžovatel v současné době (a stejně tak ke dni svého podání) nemá způsobilost k právním úkonům a není proto způsobilý činit procesní úkony ve smyslu procesních předpisů.
Řízení před Ústavním soudem je upraveno zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. s tím, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřená ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení.
Na základě skutečností naznačených shora dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel není způsobilý činit sám procesní podání k Ústavnímu soudu a domáhat se zahájení řízení před ním. 2
III. ÚS 212/95 Jen pro úplnost je třeba dodat, že podání stěžovatele, které je již několikátým podáním k Ústavnímu soudu, opětovně nesplňuje náležitosti požadované citovaným zákonem pro návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem a vzhledem k tomu, že v daném případě není na místě postup dle ust. § 41 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno, a podání stěžovatele jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítnout (§ 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb.), aniž by bylo třeba vyzývat jej k odstranění vad podání jako návrhu.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 23. 4. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu