Jestliže orgány činné v trestním řízení nebyly s to pravomocně a způsobem ústavně souladným vazební trestní věc stěžovatele pravomocně ukončit v zákonné čtyřleté lhůtě, jevilo se Ústavnímu soudu potřebné položit si otázku, zda šlo v případě stěžovatele o věc vskutku natolik obtížnou a komplikovanou, že ani zákonná doba vyšetřovací vazby nebyla dostatečná; Ústavní soud po pečlivém zvážení všech rozhodujících okolností dospěl k závěru, že na tuto otázku nelze dát jinou než zápornou odpověď: doplnění dokazování nařízené odvolacím soudem svou povahou a náročností nikterak nevybočovalo z důkazně obtížné materie tam, kde není přímých a bezprostředních důkazů (v posuzované věci u vraždy a přípravy k loupeži) a kdy nezbývá, než skutková zjištění čerpat z důkazů nepřímých, případně z výpovědí samotných pachatelů. Zdá se proto, že na zjištěných vadách se podílí především zcela bezdůvodné spoléhání příslušných orgánů - zejména v přípravném řízení - na samotnou délku zákonně přípustné vyšetřovací vazby, a to tím spíše, že i obecné soudy, jak tomu nasvědčují poznatky Ústavního soudu i z jiných trestních věcí, jimiž se zabýval a na v nich zjištěné nedostatky také upozorňoval (srov. např. nález č. 34 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck Praha 1994) začasté trpí vágní a frázovité návrhy na prodloužení vazby a navíc samy se mnohdy v odůvodněních příslušných rozhodnutí k bezobsažnostem uchylují, a to natolik, že jejich odůvodnění nemají často daleko k formulářovým předtiskům (viz usnesení Městského soudu v Praze z 8. února 1992 - sub. b) a vlastně všechna prodlužující usnesení následná, včetně rozhodnutí soudů vyššího stupně); v takových případech se ovšem i sebedelší lhůty stávají snadno nedostatečnými.
I když Ústavní soud neztrácí ze zřetele věcné a technické obtíže, s nimiž se - zejména v rané fázi řízení - při rozhodování o vazbě obecné soudy (zejména I. stupně) setkávají (kvalita a rozsah jim poskytnutých informací, mnohdy i časový tlak apod.), není možné opomíjet, že uvalení vazby je vždy vážným zásahem do osobní svobody jednotlivce, a proto vyžaduje mimořádně pečlivé - i když mnohdy obtížné - rozhodování soudu. Povaha vazebního rozhodnutí, a zejména důsledky z něj vyplývající, ostatně vedly i zákonodárce k tomu, že jeho výjimečnost zdůraznil i opakovaným uložením zvláštních povinností (§§ 71 odst. 1, 2, 72 odst. 1, 2 tr. ř.) všem orgánům trestního řízení, jimž současně připomíná nejen potřebu pečlivého a svědomitého rozhodování, ale i nezbytnost mimořádný stav vzniklý zákonným omezením osobní svobody v průběhu trestního řízení zkrátit na dobu co nejkratší, z čehož ovšem současně plyne i stejně významný požadavek na přiměřenou rychlost řízení.
Základní příčinu posuzovaných pochybení nejen v této věci spatřuje proto Ústavní soud v tom, že obecné soudy při uvalení a zejména při prodlužování vyšetřovací vazby nevěnují dostatečnou pozornost tvrzeným důvodům (tj. nezjišťují jaké skutečnosti se za použitými frázemi ve skutečnosti skrývají) a pokud ji vůbec věnují, zcela zanedbávají svou povinnost před svým vlastním rozhodnutím přezkoumávat, zda a které důkazy byly již provedeny, příp. ty které z označených důkazů provedeny nebyly, proč se tak stalo a podobně.
Tato očividná povrchnost rozhodování o vazbách na druhé straně vlastně u všech orgánů činných v přípravném řízení vede k tomu, že tyto (za daných okolností ovšem důvodně) spoléhají na "automatické" jimi požadované prodloužení vazby, neboť k tomu postačí, aby "vyšetřování nemohlo být v celém rozsahu provedeno a obviněnému hrozí vysoký trest atd. (viz návrh vyšetřovatele ze dne 14. ledna 1994 a další podobné) nebo že "řízení nebylo možno pro důkazní náročnost skončit ani v prodloužené lhůtě" (odůvodňovací věta z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 1994) a podobně.
Odhlédne-li se v posuzované věci od až nepochopitelné netečnosti či liknavosti vyšetřovatele (viz "pátrání" po pobytu sv. K.), je zcela zřejmé, že obdobně se ve věci chovalo i "dozírající" státní zástupitelství, které očividně liknavost vyšetřovatele nejen trpělo, ale přijímalo a samo podávalo frázovité návrhy na prodloužení vazby a nadto samo průtahy v řízení bezdůvodně působilo (viz kupř. pozdní dožádání úřadu Státního zastupitelství pro město Londýn - prosinec 1994; otálení s podáním obžaloby až k poslednímu dni prodloužené vazby apod.). Obdobný přístup Městského státního zastupitelství v Praze projevil se však i v dalších směrech, neboť nadto co příkladmo již uvedeno, státní zastupitelství: 1) ačkoli od okamžiku vznesení obvinění proti obviněným bylo (nemohlo nebýt) zřejmé, že alespoň u jednoho pachatele jde o vražedný útok vůči dvěma osobám a že útok sám (vzhledem ke způsobu, jakým byl veden a k rozsahu devastace těl obětí, kterou způsobil) se vyznačoval mimořádnou surovostí, kvalifikační moment ve smyslu ustanovení odst. 2 písm. a), b) § 219 tr. z. přehlédlo (obdobně jako soud I. stupně),
2) nerespektovalo výtky odvolacího soudu pokud jde o rozsah a způsob znaleckého dokazování, což nakonec vedlo odvolací soud k opětnému (druhému) zrušení příslušného rozsudečného výroku (stran vraždy rozsudkem ze dne 6. února 1996) a
3) v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 27. října 1995 (po jeho ohlášení 21. 11. 1995 patrně v poslední den zákonné lhůty odůvodněným až podáním došlým na soud 27. 12. 1995) u vědomí, že konec zákonné lhůty vyšetřovací vazby nastane dne 7., resp. 8. února 1996, domáhalo se zrušení celého rozsudku soudu I. stupně a vrácení věci do řízení prvostupňového (změněno až přednesem zástupkyně vrchního státního zastupitelství u veřejného zasedání dne 6. února 1996), což v sobě nese předpoklad propuštění obžalovaných z vazby (§ 71 odst. 4 tr. ř.).
Všechny tyto okolnosti, jak ve svých jednotlivostech, tak ve svém souhrnu, vedly posléze k tomu, že odvolací soud, jemuž pro meritorní rozhodnutí zůstala k dispozici doba jen o něco delší než 1 měsíc, pro procesní komplikace, které neočekával, se z hlediska ust. § 71 odst. 4 tr. ř. ocitl v kritické situaci; i když se vtírá silné podezření, že v závěrečné fázi řízení šlo ze strany obžalovaných o účelové jednání (patrně demonstrativní pokus o sebevraždu, náhlá a zřejmě bezdůvodná změna v osobách obhájců, snaha obhájce zvoleného stěžovatelem o prodloužení odvolacího řízení apod.), jehož cílem byl zřejmě pokus dosáhnout propuštění stěžovatele (a spolu s ním i spoluobžalovaného H.) z vazby na svobodu, nelze přehlédnout, že i takovéto účelové pokusy - koneckonců šlo ze strany obžalovaných o jistý druh procesní taktiky, jíž za současné úpravy trestního řádu nelze zabránit - nemohou orgány činné v trestním řízení tak zcela ztrácet ze zřetele a při úvaze nad procesním režimem té které věci musí je brát v úvahu, což platí především pro řízení přípravná a řízení před soudem I. stupně, kdy časový rozvrh by měl brát v úvahu i nezbytný časový prostor pro (případné) řízení opravné.
Jiná věc ovšem je, zda podobné taktiky, případně samo převzetí obhajoby v době, kdy evidentně není dostatek času na její řádnou přípravu, je ještě slučitelné s etickými zásadami výkonu advokacie.
XV.
Zkušenosti z projednání této věci, co do rozhodování o vazbě ostatně zcela odpovídající poznatkům z projednávání jiných ústavních stížností dotýkajících se vazeb, ukazují na nedostatečnost současné právní úpravy režimu vazby.
Všechny důvody, jak shora byly vyloženy, Ústavní soud, pokud jde o rozhodování o vazbě, stejně tak jako poznatky ex officio získané z projednání jiných ústavních stížností dotýkajících se důvodů a délky vyšetřovacích vazeb, nutí k obecným závěrům dotýkajícím se též současné právní úpravy režimu vazby a k úvahům de lege ferenda.
Předně, pokud jde o samotné zákonné důvody, tyto jsou v současné úpravě konstruovány zcela odtrženě od skutku (trestného činu), pro který se vazba uvaluje (§ 67 tr. ř.), resp. pro který je pachatel stíhán; to již samo o sobě - při současné praxi orgánů činných v trestním řízení zejména - vede k takovému způsobu rozhodování, v němž mnohdy není daleko od jistých prvků libovůle, resp. zcela nepřezkoumatelného a často až příliš extenzivního výkladu zákonných a tedy i ústavních kautel. To se projevuje zejména u těžkých trestných činů, kdy veškerá současná zákonná kritéria pro uvalení vazby jdou více méně stranou a vlastním (a mnohdy jediným) důvodem vazby je právě jen druh či povaha stíhaného trestného činu.
Co do zákonné délky vyšetřovací vazby jeví se současná právní úprava jako ne zcela vyhovující, neboť jen velmi obtížně se v ní lze vyrovnat především s procesními obstrukcemi, případně s takovými okolnostmi, které sám stát krátí na jeho právu na spravedlivý proces, jak na to bylo ostatně v tomto nálezu poukázáno.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 25. 9. 1996
Ústavní soud ČR ve věci stěžovatele Z. R., zastoupeného Mgr. H. H., proti Vrchnímu soudu v Praze, rozhodl takto:
Výrok sub. III nálezu ze dne 25. 9. 1996 opravuje se takto:
Opatření Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 1996, jímž byl ustanoven stěžovateli obhájce JUDr. J. Ž., se z r u š u j e.
O d ů v o d n ě n í
Při vyhotovování čistopisu nálezu Ústavního soudu jak shora je označen došlo nedopatřením ve výroku sub. III k chybě, neboť zrušené opatření dotýkající se ustanovení obhájce JUDr. Ž. vydal nikoli Městský soud v Praze, ale Vrchní soud tamtéž.
Protože jde o zřejmou písařskou chybu (§ 164 o. s. ř., § 63 zák. č. 182/1993 Sb.), bylo třeba tuto chybu napravit rozhodnutím, jak shora je zřejmé.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 7. 11. 1996