IV. ÚS 284/95
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. ledna 1996 ve věci ústavní stížnosti M.B., zastoupeného advokátem JUDr. B.S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 1995, čj. 10 To 430/95-304,
t a k t o
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, zamítajícímu odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 3. 1995, čj. 1 T 110/94-267, jímž stěžovatel byl uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, stěžovatel uvádí, že v trestním řízení došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zakotvujícího právo na nezávislý a nestranný soud. Stěžovatel nejen poukázal na nesprávnosti ve vypracovaném posudku z oboru
2 - IV. ÚS 284/95
silniční dopravy, ale tyto nesprávnosti doložil oponentním posudkem. Tím navodil stav, kdy přesvědčení soudu druhého stupně, týkající se zavinění stěžovatele a jeho míry, nemohlo zůstat ve srovnání s vnitřním přesvědčením soudu prvého stupně nezměněno. Obecné soudy se pak vůbec nevypořádaly ani s jeho námitkou, že se nemohl dopustit porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, když měl porušit vyhlášku č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu. Ze všech uvedených důvodů navrhuje proto stěžovatel zrušení napadeného usnesení.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel zcela pomíjí tu základní skutečnost, na kterou poukázaly v rámci hodnocení důkazů již obecné soudy, že totiž jeho verze průběhu dopravní nehody - stěžovatel se údajně musel vyhnout nezjištěnému nákladnímu vozidlu, které stálo u pravé krajnice a na krátkou vzdálenost se začalo rozjíždět do jeho jízdního pruhu -, verze pozměněná v dalším hlavním líčení sdělením, že před tímto nákladním vozidlem jelo ještě jiné vozidlo, se ukazuje jako nevěrohodná, neboť ji nepodpořil dokonce ani žádný z cestujících v jím řízeném autobusu. Z těchto důvodů krajský soud nepovažoval stěžovatelem vyžádaný znalecký posudek ing. J.S., jehož obsahem se zabýval, za relevantní - na rozdíl od věci projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 150/93 tedy tento důkaz hodnotil, neboť jeho cílem bylo pouze posoudit technickou přijatelnost již zmíněné stěžovatelovy verze o rozjetí se stojícího vozidla a projetí vozidla jedoucího před ním. Ani Ústavní soud nemá pochyb o tom, co ve svém rozhodnutí uvedl krajský soud, že okresní soud věnoval projednání věci mimořádnou pozornost, že provedl řádně všechny dostupné důkazy způsobilé k objasnění věci a že tyto důkazy hodnotil ve všech jejich souvislostech způsobem odpovídajícím zákonným zásadám. Právě na tomto místě třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují požadavky obsažené v citovaném ustanovení, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení důkazů obecnými soudy "hodnotit". Dospěl-li tedy krajský soud v napadeném rozhodnutí k závěru, že stěžovatel při řízení
3 - IV. ÚS 284/95
autobusu nedbal snížení viditelnosti, začal předjíždět nezjištěné nákladní vozidlo, aniž by měl potřebný výhled do protisměru a zavinil tak těžkou dopravní nehodu s mimořádně vážnými následky, postupoval s přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem způsobem, který i Ústavní soud sotva může zpochybnit.
Skutečnost, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu ve smyslu citovaného článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 10. ledna 1996 JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj