O nesouladu právního řádu České republiky s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se navrhovatel dovolává, lze uvažovat podle názoru Ústavního soudu potud, že neexistuje zákonný předpis, jímž by bylo zřetelně a jasně založeno právo na úplné přezkoumání rozhodnutí správního úřadu - v tomto případě vydaného podle § 21 odst. 1, 2 zákona č. 110/1964 Sb. - nezávislým a nestranným tribunálem, který by splňoval požadavky článku 6 odst. 1 Úmluvy, tedy tribunálem, který by nalézal nejen v otázkách zákonnosti správního rozhodnutí, nýbrž i co do stavu skutkového (tzv. plná jurisdikce). Tomu patrně v současné době brání česká koncepce správního soudnictví, založená na přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, která změnu skutkového stavu soudem zřejmě vylučuje (srov. § 244 odst. 1, 2, § 247 odst. 1, § 250i o.s.ř.) a připouští toliko zrušení napadeného rozhodnutí správního orgánu, jestliže zjištění skutkového stavu, z kterého vycházelo správní rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisů nebo jestliže je zjištění skutkového stavu nedostačující k posouzení věci (§ 250j odst. 2 o.s.ř.). Návrh na zrušení těchto předpisů však dosud podán nebyl. Uvedený nesoulad s článkem 6 odst. 1 Úmluvy - který lze z právního řádu České republiky dovozovat - nelze odstranit prostým zrušením napadeného § 21 odst. 1, 2 zákona o telekomunikacích. Podle přesvědčení Ústavního soudu tedy napadené zákonné ustanovení - samo o sobě - není v rozporu ani s článkem 6 odst. 1 Úmluvy (jehož se navrhovatel dovolává), ani s jinými ustanoveními ústavních zákonů nebo mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách podle článku 10 Ústavy.
3) Ústavní soud se konečně zabýval i návrhem navrhovatele na zrušení ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení ustanovení § 31 odst. 11 věta druhá a třetí a odst. 12 věta první vyhlášky č. 108/1982 Sb., kterou se vydává Telefonní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k názoru, že obecný soud k takovému návrhu oprávněn není. V ustanovení § 64 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je taxativně uveden výčet orgánů, které jsou oprávněny podat návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle článku 87 odst. 1 písm. b) Ústavy. Soud mezi těmito orgány není uveden. Extenzivní výklad článku 95 odst. 2 Ústavy a ustanovení § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. je podle názoru Ústavního soudu vyloučen. Ostatně, Ústavní soud již shodně judikoval ve věci Pl. ÚS 1/93, na niž se tímto nálezem odkazuje.
Podle přesvědčení Ústavního soudu není rozhodné, zda obecný soud podává návrh na zrušení "jiného právního předpisu" samostatně nebo současně s návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. V této souvislosti Český telekomunikační úřad právem namítl, že neexistence oprávnění obecných soudů podávat návrhy na zrušení tzv. jiných právních předpisů (než je zákon) vyplývá i ze skutečnosti, že obecné soudy nejsou ustanoveními podzákonných norem vázány (ustanovení článku 95 odst. 1 Ústavy). Jen pro úplnost je na místě uvést, že pokud sám Ústavní soud zrušuje zákon, současně vysloví, které prováděcí předpisy, popřípadě která jejich jednotlivá ustanovení, pozbývají současně se zákonem platnosti. Ani v tomto případě se tedy nejedná o jejich zrušení.
Z těchto úvah vyplývá, že návrh na zrušení uvedených podzákonných předpisů byl podán někým zjevně neoprávněným, takže je v tomto směru dán důvod k jeho odmítnutí podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. I když o odmítnutí návrhu podle tohoto ustanovení rozhoduje soudce zpravodaj, Ústavní soud dovozuje, že tím spíše tak může učinit plénum Ústavního soudu, které jako sborový orgán současně rozhoduje o návrhu na zrušení ustanovení § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 110/1964 Sb. (arg. a minori ad maius).
Ze všech těchto důvodů plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že
1) návrh na zrušení ustanovení § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.
2) návrh na zrušení ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů a návrh na zrušení § 31 odst. 11 věta druhá a třetí a odst. 12 věty první vyhlášky č. 108/1982 Sb., kterou se vydává Telefonní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. listopadu 1996
Odlišné stanovisko
soudce Ústavního soudu České republiky JUDr. Pavla Holländera, podané podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu České republiky ve věci návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů, § 7 vyhlášky č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a § 31 odst. 11 věta druhá a třetí a odst. 12 věta první vyhlášky č. 108/1982 Sb., kterou se vydává Telefonní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Odlišné stanovisko se zakládá na následujících důvodech:
I.
Většinové votum vychází z akceptace zákonného svěření pravomoci správnímu orgánu rozhodovat o věcech občanskoprávních. Argumentuje přitom zejména ustanovením čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, dále směrnicí 95/62/EC Evropského parlamentu a Evropské rady ze dne 13. 12. 1995, jakož i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Další důvod ve prospěch zamítnutí návrhu na kontrolu norem shledává v negativních důsledcích možného zrušujícího nálezu, jímž by se vytvořil stav, kdy by neexistovala právní úprava postupu rozhodování ve věcech podle zákona o telekomunikacích, a to i v případě jejich správněprávní povahy.
Ve svém nálezu Ústavní soud připouští, že o nesouladu právního řádu České republiky s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách lze uvažovat, avšak pouze "potud, že neexistuje žádný předpis, jímž by bylo založeno právo na úplné přezkoumání rozhodnutí správního orgánu - v tomto případě vydaného podle § 21 odst. 1, 2 zákona č. 110/1964 Sb. - nezávislým a nestranným tribunálem, který by splňoval požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy tribunálem, který by nalézal nejen v otázkách zákonnosti správního rozhodnutí, nýbrž i co do stavu skutkového", čemuž "patrně v současné době brání česká koncepce správního soudnictví, založená na přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, která změnu skutkového stavu zřejmě vylučuje." Jelikož však "návrh na zrušení těchto předpisů (tj. příslušných ustanovení o. s. ř. - pozn. P. H.) však dosud podán nebyl, ...uvedený nesoulad s čl. 6 odst. 1 Úmluvy ...nelze odstranit prostým zrušením napadeného § 21 odst. 1, 2 zákona o telekomunikacích", přičemž "podle přesvědčení Ústavního soudu tedy napadené zákonné ustanovení - samo o sobě - není v rozporu ani s čl. 6 odst. 1 Úmluvy ..., ani s jinými ustanoveními ústavních zákonů nebo mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy".
II.
Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Tak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i uvedené ustanovení o. s. ř. dávají tedy zákonodárci možnost svěřit rozhodování o občanskoprávních věcech správním orgánům.
V otázce ústavní přípustnosti svěření rozhodování o občanskoprávních věcech správním orgánům nelze tedy než souhlasit s většinovým votem. Stejně tak sdílím i většinové pochybnosti, týkající se absence principu "plné jurisdikce" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, jakož i ve smyslu judikatury Evropského soudu o lidských právech (viz např. rozhodnutí ve věci Schmautzer versus Rakousko ze dne 23. října 1995), v právní úpravě správního soudnictví obsažené v o. s. ř. Z těchto dvou premis dovozuji však odlišný závěr.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy upravuje soudní ochranu v případě rozhodování o občanských právech a o oprávněnosti trestního obvinění (přičemž pojem občanských práv je Evropským soudem pro lidská práva interpretován extenzivně).
Stávající úprava správního soudnictví, neobsahující "plnou jurisdikci", je v souladu s Úmluvou potud, pokud se vztahuje na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy, která mají správněprávní povahu (s výjimkou trestněsprávních věcí). Sama o sobě není tedy s čl. 6 odst. 1 Úmluvy v rozporu.
Pokud o. s. ř. dává zákonodárci možnost svěřit orgánu státní správy rozhodování o věcech svou povahou občanskoprávních, lze ji využít pouze za podmínky, že fyzické nebo právnické osobě se dostane stejné právní (soudní) ochrany, jako je tomu při rozhodování o jiných občanskoprávních věcech, tj. soudního rozhodování (ve formě soudního přezkumu správního rozhodnutí) v plné jurisdikci. Pakliže tomu tak není, tedy pokud není tato podmínka naplněna, nutno zákonnou úpravu, kterou se svěřuje správním orgánům rozhodování o občanskoprávních věcech, považovat za stojící v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, jakož i s ústavním principem rovnosti.
Konečně nelze přijmout ani argument o negativních důsledcích možného zrušujícího nálezu. Je standardní praxí Ústavního soudu, že v obdobných případech využívá ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a vytváří zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí nové, ústavně konformní právní úpravy.
V Brně 27. listopadu 1996